Skip to content

Soumrak antického Říma: Impérium doplatilo na vysoké daně

Nešťastný římský pekař Lucius smutně zachřestí mincemi ve svém váčku. Denárů má dost, ale přesto za ně skoro nic nekoupí. Roku 268 n. l. obsahují římské mince, kdysi tvrdá měna, už jenom pouhých 0,5 % stříbra.

Ceny ve všech částech říše raketově rostou, stouply už o 1000 %! Impérium se neodvratně blíží ke krachu…

Během 3. století n. l. se římská společnost ocitá v krizi. Uživit obrovskou armádu, která zajišťuje stabilitu říše, se stává čím dál větším problémem. Když se vlády ujímá císař Caracalla (188–217 n. l.), prohlašuje: „Na válku budou peníze vždycky“. Aby dostál svým slovům a zvýšil své příjmy, zdvojnásobuje dědické daně. Jakmile zjistí, že ani tohle nestačí, přijde s novým nápadem. „Udělím římské občanství všem obyvatelům říše,“ rozhodne se. V pozadí ovšem není touha zpřístupnit privilegium i nesvobodným otrokům, ale jednoduchá úvaha: „Víc občanů rovná se víc plátců daní“.

Caracalla uděluje římské občanství lidem jako na běžícím pásu. Slibuje si od toho víc peněz do státní kasy.

Hodnota mincí klesá

Další zdroj příjmů získává znehodnocováním mincí. Zatímco císař Augustus (63 př. n. l. – 14 n. l.) se na konci 1. století n. l. pyšní svými denáry s 95% obsahem stříbra, Caracalla končí na pouhých 55 procentech!

Římský denár ztrácí svoji pozici světové měny. „Chceme jenom ryzí kov,“ požadují po roce 215 n. l. indičtí obchodníci po svých římských partnerech. Mince s obsahem kovu menším než 60 procent odmítají přijímat.

„Obchod stagnoval, císařské pokladny byly prázdné, peníze se znehodnocovaly a obchod, pokud nějaký existoval, byl pouze na principu barteru. Země nebyla obdělávána, zpustla…Rolníci se vzdali půdy a vyrazili do měst… Pokud tam nenalezli zaměstnání, alespoň tam byla zábava a nějaké jídlo,“ líčí americký ekonom Elgin Groseclose (1899–1983)

Císař Octavianus Augustus nechá razit tvrdou měnu s vysokým obsahem stříbra. Jeho následovníkům už se to nedaří.

Stát požírá sám sebe

Vždy, když se obsah stříbra v mincích snížil, zvedly se ceny. Římská vláda, aby chránila své úředníky a vojáky, proto chce při výběru daní naturálie místo mincí. Caracallovi nástupci Dioklecián (244–311) a Konstantin (272–337) se sice snaží provést peněžní reformy a zabránit obrovské inflaci, ale tím zároveň zvyšují už tak obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými.

Zavádí používání zlatých mincí a ve výhodě zůstávají ti, kteří mají zlato, tedy boháči. Příčinou inflace je hlavně válka. Platy vojáků a příjmy přebujelého úřednického aparátu rostou. Stát zkrátka požírá sám sebe, jeho rozpočet je napjatý, a aby se udržel nad vodou, znehodnocuje peníze.

Během Diokleciánovy vlády se sociální rozdíly ještě více prohlubují.

Barbaři se stávají osvoboditeli

„Musíme rychle pryč,“ pobídne v polovině 3. století n. l. svoji rodinu rolník Fabius. Právě dostal zprávu, že k vesnici nedaleko Říma, kde žijí a mají své malé políčko, se blíží výběrčí daní a on má měšec úplně prázdný.

Šance, že by někde sehnal byť jedinou zlatou minci, neexistuje. Nemá, co by prodal, a tak mu nezbývá, než se ženou a třemi dětmi utéct. Přichází tak ale o svoji půdu. Fabiova rodina ovšem není jediná, takových případů stále přibývá.

Mocní Římané stále více bohatnou a chudí obyvatelé říše je proto nenávidí.

Podle Salviana z Marseille (kolem 400–480 n. l.), křesťanského kněze a historika z počátku 5. století, měli obyvatelé Římské říše v průběhu jejího posledního tažení jediné přání, aby se už nikdy nevrátili římští výběrčí daní.

Ti se stali jejich nepřáteli, a naopak útočící barbary v podobě Galů, kteří zemi plení v roce 476 n. l., považují za své osvoboditele.

Foto: Wikimedia Commons
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Konflikty
Zobrazit více …