Jeho apetit nemá přílišných hranic. Ohryže vám zahrádku a jako zákusek si dá tělo svého soukmenovce. Těší se sice větší přízni, než slimáci, ale úrodu nám dokáže také zpustošit. Pokud ho budete chtít spolehlivě zapudit, pozvěte ho na kafe.
Kromě plamatky, skalnic, zuboústek a páskovek známe i tři u nás žijící druhy hlemýždě. Pokud žijete v Praze, hlemýždě balkánského (Helix lucorum) nejpravděpodobněji potkáte na žižkovském nákladovém nádraží.
Zajímavější je to ale s hlemýžděm pruhovaným (Helix thessalica). Od našeho tradičního hlemýždě zahradního (Helix pomatia) je pro laika jen těžko k rozpoznání. A do roku 2016 to tak berou i odborníci.
Tečku za tímhle omylem udělají až čeští zoologové. Píše se rok 1886. Objevu německého zoologa Oskara Böttgera (1844–1910) nikdo nevěnuje pozornost, a co hůř, málokdo mu věří. Böttger jako první odliší některé balkánské populace hlemýždě zahradního a snaží se prokázat, že jde o samostatný druh. Marně.
To se podaří až roku 2016 týmu českých zoologů ve složení Ondřej Korábek, Lucie Juřičková a Adam Petrusek.
Flirtování tykadly
Šnek je svým způsobem samotář. Můžete sice najít místa, kde je kvůli lehce dostupné potravě šneků jako naseto, ale neuvidíte je v žádné kolektivní akci připomínající stádo. Touha po společnosti přichází hlavně v květnu.
Žene ji rozmnožovací pud. Pro člověka jsou šnečí námluvy bizarní podívanou. Zpočátku vypadá všechno standardně – vzájemné doteky, ňuchání se hlavičkami, lascivní šermování tykadly. A tady veškerá podobnost končí.
Páreček do sebe začne v druhé fázi flirtu zapichovat zašedlé, aragonitem pokryté výčnělky, které šneci dokážou vytvořit. Aragonit neboli uhličitan vápenatý jinak najdete třeba v gejzírech a termálních pramenech.
Tohle pošťuchování má pro hlemýždě asi afrodiziakální účinky. Oba šneci se v poloze připomínající tančící pár nakonec vztyčí, nohy přilepené k sobě. Pak si vzájemně vymění sperma a uloží ho ve svém těle.
Nejde o žádnou „rychlovku“, páření jim zabere celé hodiny.
Leváků si považujte
Šnečci přicházejí na svět s prvním závitem ulity. Jejich „dům“ je z uhličitanu vápenatého a na povrchu má ještě tenoučkou ochrannou blánu, která ho chrání před chemickým poškozením. Na kterou stranu se ulita zatočí?
Pokud jde o lidstvo, předpokládá se, že je v populaci přibližně 10 procent leváků. Jak je na tom šnečí populace? Leváky má také. Když ulitu natočíte otvorem k sobě a vrcholem nahoru, spirála závitů ve většině případů směřuje vpravo.
Pokud je to naopak, našli jste mnohem vzácnějšího leváka. Odhaduje se, že na všechny pravotočivé hlemýždě připadá levák v poměru maximálně 1:10 000! Dispozici pro levotočivou ulitu přitom řídí jediný gen.
Ne nadarmo se říká levotočivým šnekům hlemýždí král a jejich ulita je relativně ceněným sběratelským artiklem. Proč jich není víc? Pravák s levákem se totiž kvůli umístění reprodukčních orgánů v plží říši nerozmnoží.
A šance, že levák najde druhého takového, je dost mizivá…
Kanibalové schovaní pod listy
Pokud chcete šneka pohostit, dopřejte mu listy jasanu a lípy, ty pro něj platí za delikatesu. Jinak ale vybíravý není. Pochutná si na rostlinách včetně těch nahnilých. Má co dělat, denně toho sní tolik, kolik sám váží.
V ústech má orgán, který by se dal přirovnat k našemu jazyku. Radulu. Zatímco u šneka připomíná pilník či struhadlo, draví vodní hlavonožci, jako je krakatice (Teuthida), s ní umí jako s ostrou pilou naporcovat kořist.
Ani plži na naší zahradě nejsou žádní svatoušci. Neberou si servítky a klidně se pustí i do čerstvě uhynulého kolegy. Kanibalismus jim problém nedělá. Pokud máte na zahradě problém se šneky a slimáky, vzpomeňte si na ně u ranní kávy.
Jestli něco nesnesou, je to kofein. Jednak je odpuzuje, jednak pro ně představuje silný jed.
Pomoc! Lógr z kafe!
Za potravou se až 55milimetrů velký šnek může hnát rychlostí šesti metrů v hodině. Svalnatou nohou vylučuje hlen a pomalu surfuje k cíli. Nejvíc se pohybuje, když prší či je den po dešti. Akční chvilky dne má naplánovány na ráno, nebo naopak na večer až noc.
V suchých dnech cestuje jen nerad – vyrábět sliz je náročnější. Jinak je ale hotový akrobat. Pokud mu do cesty dáte vztyčenou žiletku, hravě ji překoná! Necítí ani pálení žahavých chlupů – takzvaných trichomů – kopřiv.
Co nesnese? Špatně se mu leze přes štěrk, mulč i písek a samozřejmě vynechá vápno a sůl. Kolem záhonků můžete také nasypat piliny a zasypat je mletou kávou nebo zalít uvařenou kávou i s lógrem. Na čas ho zdrží i popel z cigarety.
Bude muset vytvořit o hodně víc slizu, aby ho překonal.