Starověká římská říše byla přeborníkem v mnoha odvětvích včetně toho vojenského. Římané si perfektně osvojili taktiku přebírání cizích invencí a jejich dovedení k dokonalosti.

Od Řeků se inspirovali v systému armády, Etruskové stojí za jejich ranými bojovými formacemi, Féničané zase nedobrovolně přispěli ke tvorbě mocného římského loďstva.

Římská pěchota byla tou nejdůležitější složkou římské armády. V raných letech fungovala po vzoru řeckých hoplítů, později se z ní stala profesionální vycvičená armáda.

Svou definitivní podobu získalo její členění během vlády diktátorů Gaia Maria (157–86 př. n. l) a Sully (cca 138–78 př. n. l.) a během zlaté éry, za pozdní republiky a raného císařství, vypadalo nějak takto:

pěchota byla členěna do jednotlivých legií, které čítaly asi 5000 vojáků, 120 až 300 jezdců a dalších asi 1000 lidí nebojového personálu. Každá legie se skládala z deseti kohort, z nichž ta první byla elitní, neboť měla na starost orla, odznak své legie.

Oproti ostatním devíti měla i více členů. Dále se legie dělila na 30 manipulů, které měly v průběhu dějin 120 až 200 mužů, rozdělených do dvou centurií. Legionáři procházeli náročným výcvikem, byli proslulí svou ukázněností a měli kvalitní výzbroj.

To všechno z nich učinilo nejefektivnější vojsko starověku. Legie byly tak mocné, že nejednou zasáhly i do politické situace. Nebyly to ale pouze legie, které dokázaly ovládnout nejen obrovskou oblast Středomoří…

pěchota

Želva zatočí s cizími armádami

V bojích se legionáři seřazovali do obdélníkových formací tvořených několika řadami mužů se štíty. Tuto taktiku převzali Římané od Etrusků, potažmo od Řeků. Do té doby bojoval každý muž sám za sebe, nyní ale byla třeba mnohem lepší koordinace, a tedy i výcvik.

Muži navíc museli spoléhat jeden na druhého, protože je částečně kryl štít spolubojovníka. Štíty si vojáci opírali i o hlavu, aby byli chránění shora. Právě díky štítům, které na pohled tvořily jakýsi krunýř, se formaci začalo přezdívat testudo neboli „želva“.

Každý bojovník byl po řeckém vzoru kromě něj vybaven ještě helmou, pancířem na ochranu hrudníku a případně chrániči holení. Želva, obdoba řecké a makedonské falangy, byla nesmírně účinná, především na rovném terénu, nebo během obléhání.

Její výhody ne nadarmo oceňovali i pozdější velitelé: testuda byla používána třeba Franky v karolinské době, vikingy i křižáky během dobývání Svaté země. Na druhou stranu skýtala i nevýhody, především obtížné a pomalé manévrování.

speciální jízda

Bojoví sloni pomohou dobýt Británii

Ve válce proti epeirskému králi Pyrrhovi (319–272 př. n. l.) i v prvních bitvách punských válek (264–146 př. n.

l.) se Římané s bojovými slony ještě trápili, později se ze svých chyb dokázali poučit, a dokonce slony implementovat do své vlastní armády. Sloni dokázali nejen rozdupat i pět mužů najednou, jednalo se také o účinnou psychologickou zbraň.

Moc dobře si to uvědomoval i císař Claudius (10 př. n. l. – 54 n. l.), který dokázal válečné slony dopravit až na vzdálené Britské ostrovy, kde mu pomáhali s dobýváním dnešní Anglie!

Tam se ukázali být obzvláště užiteční v boji proti jízdě keltských kmenů. Koně totiž těžko snášejí sloní pach a instinktivně před ním prchají. Také samotní keltští bojovníci, kteří podobná stvoření nikdy nespatřili, se dávali na úprk v posvátné hrůze. Kromě slonů přivedl údajně Claudius do Británie i velbloudy.

obléhání

Obléhacím strojům neodolá žádná pevnost

Zprvu ani Římanům nezbývalo nic jiného, než opevněné sídlo oblehnout a vyhladovět, pokud ho chtěli dobýt. Vzpomeňme třeba na desetileté obléhání etruského města Veje na přelomu 5. a 4. století před Kristem.

Časem však vyvinuli techniku, jíž neodolala žádná pevnost té doby. Začalo to žebříky a beranidly, zařízení se však stávala stále sofistikovanějšími. Vznikla obléhací věž, vysoká dřevěná stavba na kolech, ve druhé polovině 2. století př. n. l.

pak balista, metající na nepřítele dlouhé šípy, a onager (v překladu „osel“), vrhající kamení a zápalné projektily. Protože se jednalo o stavby velké, těžké, avšak relativně nenáročné na zkonstruování, vyráběli si je legionáři na místě.

Někdy na to padly lesy v celém širokém okolí, a obránci se často raději vzdali, než aby byli podrobeni síle římských obléhacích strojů.

Ty navíc doplňoval systém věží, pevnůstek, pastí a příkopů, které zaručily, že žádný z obránců z pevnosti neunikne živý a zdravý.

vojenské tábory a hlídky

Dobří dobyvatelé, lepší obránci

V období raného císařství, tedy v době přelomu letopočtu, si legie budovaly jen dočasné tábory na přezimování. Císařství však potřebovalo stálé vojenské jednotky v provinciích, které se stále rozrůstaly.

Proto začaly vznikat opevněné tábory – castra, kde vojáci trávili většinu své vojenské služby. Jedno castrum pojalo až 6000 mužů a průměrně zabralo plochu asi 20 ha.

Nacházely se zde ubytovny pro velitele i jednotky, stáje, lazaret, lázně, latríny, dílny i sklady. Protože tábory často vznikaly ze strategických důvodů v srdci nepřátelského území, musely být dobře zabezpečené.

Chránily je dvě i více řad kamenných zdí, palisády i systém příkopů. Z mnoha římských vojenských táborů se vyvinula města, jejichž rozložení dodnes mnohé vypovídá o jejich starověké podobě.

Mezi ně patří dnešní Bonn, Budapešť, Mohuč, Pasov, Řezno, Vídeň, či York. Kromě toho existovaly i tábory dočasné a pochodové, pozůstatky některých z nich bychom našli i na území jižní Moravy.

jezdectvo

Žoldnéři na koních

Za dob republiky a raného císařství měli monopol na jezdecký stav jen členové starobylých a mocných rodů, kterým mnohdy chyběl potřebný zápal, a neradi si nechali poroučet.

Pozdější profesionální římská kavalérie proto byla mimořádně úspěšná a efektivní paradoxně právě díky tomu, že nebyla římská. Jezdci byli většinou verbováni z řad římských spojenců. Tak třeba vojevůdce Gaius Julius Caesar (100–44 př. n.

l.) nedal dopustit na žoldnéře z řad Germánů a Galů. Obzvláštní proslulosti dosáhli i severoafričtí Numiďané, kteří s koňmi vyrůstali doslova od kolébky.

Ačkoli starověká jízda nikdy nedosáhla věhlasu jako později ve středověku (což bylo zapříčiněno primitivními sedly a absencí třmenů, bez kterých se dal jezdec z koně snadno shodit), divoká germánská či numidská jízda měly devastační účinky na nepřítelovu psychiku, zejména pokud šlo o nezkušené bojovníky.

Jezdců v římských službách ale bylo málo, a hodili se tak nejvíce k průzkumu nebo k zajištění boků bojových formací pěchoty.

výzbroj

Zbraně pěšáků

Pěšák římské armády byl vyzbrojen několika zbraněmi. V prvé řadě to byl necelé dva metry dlouhý vrhací oštěp. Ten byl speciálně upravený tak, že se po hodu na nepřítele ohnul a nedal se již použít zpět proti římským bojovníkům.

Druhou zbraní bylo těžší a delší kopí zvané pilum, používané klasicky ke kontaktnímu boji, v případě potřeby se však také dalo vrhnout. Nesmíme opomenout gladius, krátký sečný a bodný meč, měřící asi pouhého půl metru. Jeho délka perfektně odpovídala využití.

Gladius byl původně stvořen k efektivnímu dorážení protivníka, později ale vyšly najevo jeho výhody v těsných formacích, kde by delší meč mohl zasáhnout spolubojovníka. A ano, právě od slova gladius je odvozen i název zápasníka z donucení – gladiátora.

Legionáři mezi 2. stoletím před Kristem a 3. stoletím našeho letopočtu občas používali i krátkou dýku zvanou pugio, kterou přejali od Kartaginců během punských válek.

loďstvo

Lodě okopírované od Kartaginců

Ačkoli Římané přezdívali Středozemnímu moři Mare nostrum, tedy „naše moře“, pro jeho obranu toho zprvu mnoho nedělali. Až do 3. století př. n. l. římské loďstvo prakticky neexistovalo.

Během válek s Féničany, tehdejšími mistry mořeplavby, si Římané s hrůzou uvědomili, že bez řádné flotily nemají na vítězství šanci. Začali tedy po vzoru Řeků a Etrusků budovat trirémy, válečné lodě s třemi řadami vesel.

Fénické lodě, quinquerémy, které měly ještě o dvě řady vesel více, se naučili stavět až poté, co nalezli jednu ztroskotanou a okopírovali ji.

Na přídě plavidel umisťovali Římané stejně jako před nimi jiné středomořské národy kloun, dlouhý okovaný výstupek, jíž se při správné rychlosti dala nepřátelská loď prorazit a potopit či ukořistit.

Tento klasický způsob však proti Kartagincům nebyl dostatečně efektivní. Římské loďstvo se tak stalo skutečnou hrozbou až poté, co vynalezli corvus, o kterém je řeč níže. Od té doby byly lodě umisťovány především do provincií a do bojů proti pirátům.

námořní technika

Když havran ovládne moře

Římané si moc dobře uvědomovali, že jsou mnohem efektivnější na souši než na moři, proto se snažili námořní souboje co nejvíce přiblížit těm pozemním. Pomohlo jim k tomu důmyslné zařízení, zvané corvus, v překladu „havran“.

To se skládalo z malého, asi sedmimetrového stěžně na přídi a otáčivého můstku se zábradlím u jeho paty, který byl opatřený trojrohým bodcem. Můstek byl upevněný pomocí lan a dal se snadno spustit na palubu nepřátelské lodi, do které se zaryl bodcem.

Díky tomu mohli Římané snadno přeběhnout z jedné lodi na druhou a pobít její posádku. Až corvus pomohl Římanům v ovládnutí Středomoří, jeho použití ale nebylo bezproblémové. Dal se totiž bez starostí použít jen za dobrého počasí a na klidném moři.

Navíc nebyl příliš aerodynamický a lodím ztěžoval plavbu. Římské loďstvo tak bylo několikrát zdecimováno bouřemi, což se přičítá právě havranům. Kvůli tomu bylo od jeho používání nakonec opuštěno.

pomocné sbory

Z nepřítele spojencem

Za rozmach své říše vděčili Římané z velké části tzv. auxiliím, pomocným sborům sestaveným ze spojeneckých kmenů. Ty vznikly až za císaře Octaviana Augusta (63–14 př. n. l.), který reagoval na neúnosnou situaci v dosavadních pomocných sborech.

Římští spojenci totiž dosud nesli tíhu většiny bojů na sobě a dostávalo se jim pouze mizivých politických práv. Zatímco do legií mohl vstoupit jen římský občan, do auxilií byli rekrutováni tzv.

peregrini, obyvatelé bez občanských práv, důstojníky však mohli být zase jen Římané. V jednotce museli peregrini sloužit 25 let a za nižší plat než legionáři, při odchodu do výslužby se však dočkali vytouženého římského občanství, které bylo navíc dědičné.

Tento systém Augustovi a jeho nástupcům na dlouhou dobu zaručil nejen věrnost neřímských jednotek, ale také neustálý příval zájemců o službu v auxiliích. Jejich kohorty vznikaly z jednotlivých etnik. Tak například cohors I Brittonum byla tvořena zejména Brity.