Právě odbíjí poledne. Najednou se na staré opuštěné jindřichohradecké věži mihne cosi bílého. Co to je? Jakoby to vystoupilo z okna, jenže tam nevede odnikud žádný přístup.

Dřevěné schody, které stoupaly až sem, už před lety zničil požár. Nikdo se pak už nenamáhal s jejich obnovou. Lidé fascinovaně hledí na zjevení. Bílá paní stojí u okna. Nerozhodí ji ani, když si na ni lidé ukazují a cosi podezíravě šeptají.

Teprve když se jí chce, tak se pomalu vytrácí, jakoby mizela ve věži. Padá dolů, je stále menší a menší, až je pryč docela.

Hlásek jako ševelení

Jindy přijde na návštěvu v noci, s odbíjením půlnočních zvonů. Bílá vážná postava Perchty (1429–1476), dcery Oldřicha II. z Rožmberka (1403–1462), ale nikomu nenahání hrůzu. Prochází se zámeckými chodbami s klíči u pasu.

Zdá se, že spěchá. Pobíhá z pokoje do pokoje, některý zamkne, jiný naopak odemkne. Nechce nikomu ublížit. Potká-li na své cestě nějakého nespavce, který je vzhůru i v tak pozdní hodinu a pozdraví ji, odpoví mu.

Všichni se musí chovat slušně

Někdy jenom letmým, mlčenlivým pokynutím hlavy, jindy ale dokonce ztratí slovo. „Znělo to jako tichý vánek větru, jako ševelení,“ shodují se očití světci setkání. Bílá paní také dává pozor, aby se všichni chovali dobře.

Jáchym, jeden z členů rodu, přestane na Zelený čtvrtek vařit kaši pro chudé. Perchta pak dělá každou půlnoc obrovský hluk, dokud si to Jáchym s šetřením nerozmyslí.