Pokud byste žili v polovině 16. století na území dnešní Jižní Ameriky a chtěli si pořídit třeba krocana, nepočítali byste stříbrné nebo zlaté mince, ale kakaové boby. A kolik by jich bylo na takový nákup potřeba? Rovná stovka.

Pro nás je čokoláda oblíbenou sladkostí, ale tahle surovina má více než 3000 let dlouhou historii a kdysi byla považována za potravu bohů.

Od Olméků k Aztékům

Již v té době, kdy starověcí Egypťané stavěli pyramidy, sázeli Olmékové v džungli na opačné straně planety keře kakaovníku.

Později Mayové přišli na to, jak z kakaa uvařit horký nápoj, který byl natolik ceněný, že jej pili jen šlechtici a užíval se při rituálech. Aztékové později tvrdili, že jeho semena přinesl z nebe rajský zahradník jménem Quetzalcoatl. Horkému nápoji z bobů pak říkali chocoatl, nezní vám to povědomě?

Objev Kryštofa Kolumba

Prvním Evropanem, který spatřil kakaové boby, byl slavný španělský mořeplavec Kryštof Kolumbus. Hrst bobů dostal darem při své čtvrté výpravě roku 1502. Hořká a kořeněná tekutina ale Španělům moc nechutnala. Až teprve, když do ní přidali cukr a vanilku.

Okolo roku 1590 pak přípravu čokolády zdokonalili španělští mniši – přidali do ní med, vanilku a surový cukr. Španělsko bylo až do 17. století jedinou evropskou zemí, kde se čokoláda vařila.

Invaze horkého nápoje

Něco tak dobrého se ale dlouho neutají a za chvíli se vařením čokolády bavili Italové, Francouzi i Angličané. Čokoláda se však stále jen popíjela. Až v roce 1847 se objevila první, hrudkovitá tabulka čokolády. A pak přišel nejdůležitější objev.

V roce 1875 se podařilo Švýcaru Danielu Peterovi připravit mléčnou čokoládu. Pak už tato oblíbená pochoutka nabývala nejrozmanitějších chutí, tvarů a konzistencí.

Hory a hory čokolády

Taky si myslíte, že si čokoládu dáte jen občas, spíše výjimečně? Čísla ale mluví jinak. Jen v Česku jí ročně sníme téměř 60 000 tun, což je zhruba 6 kilo na každého Čecha. Nejvyšší spotřebu čokolády má však v Evropě Švýcarsko, každý tam ročně sní okolo 10 kil.

Na celém světě se pak čokolády ročně spotřebuje závratných 7 milionů tun a je třeba říci, že nejvíce jí skončí právě na našem kontinentu.

Jiří Mareček