V hlubinách Asie pod úpatím Hindukúše se na severu Afghánistánu táhne údolí Baktrie, plodný pás země v podobě obilí. Leží tu i malý kopec zvaný Tillya Tepe, v překladu Zlatý kopec. Svému názvu nezůstane nic dlužen.

Jako Baktrie se ve starověku označuje rovinaté území Afghánistánu jižně od řeky Amudarji. Období nejstarších dějin Baktrie zůstává dlouho zahaleno rouškou tajemství.

První světlo na ně vrhne sovětsko-afgánská archeologická expedice vytvořená v roce 1969. Kope v místech, kde leželo starobylé město Yemshi Tepe, a poté zkoumá kopce v okolí. Jeden z nich nese jméno Tillya Tepe.

V roce 1978 vedoucí expedice Viktor Sarianidi (1929‒2013) zjistí, že Zlatý kopec neskrývá jenom obyčejnou starověkou osadu. Nachází se zde chrám. Více než stovka dělníků se dává do práce.

Odkrývají tu hroby v podobě jednoduchých obdélníků zhruba metr pod povrchem, s dřevěnou podlahou a vystlané rohožemi pokrytými zeminou. Takové se dají vykopat za dvě hodiny, což budí dojem, že pozůstalí mrtvé pohřbívali tajně nebo v noci.

S prostými hrobkami ale ostře kontrastuje bohatství uvnitř. Jde o sbírku asi 20 000 zlatých předmětů ze sedmi hrobek. Převážně zahrnuje šperky ze zlata, sošky a mince.

Otázka bez odpovědi

Na oděvech zesnulých se nacházejí tisíce zlatých plaket a knoflíků. Na ztrouchnivělé látce je patrné vyšívání perlami a zlatými nitěmi. Hlavy mrtvých spočívají na zlatých a stříbrných nádobách. Zdobí je zlaté koruny vykládané perlami a podložené tyrkysem.

Archeologové pochopí, že narazili na kušánské královské hrobky z 1. století př. n. l.

Poprvé získávají informace o Kušánském království, které ve starověku bylo důležitou obchodní zastávkou na transkontinentální cestě z Číny, která spojuje Hedvábnou stezku se Středomořím ovládaným Římem.

Proč si ale mrtví poctění nákladnými pohřebními dary nezasloužili honosnější úpravu místa posledního odpočinku? Na tuto otázku vědci marně hledají odpověď.

Nepravdivé historky

Vývoj nabírá na obrátkách. Po Kábulu se krátce po objevu šíří historky, že sovětští archeologové Afgháncům ukradli jejich národní bohatství a členové expedice se zlatými skvosty obchodují. Není to pravda.

Nalezené poklady putují v zapečetěných bednách do skladu v afghánské Státní bance. Náměstek ministra kultury K. Nurzay se snaží zjednodušit formality.

Katalogizace, měření, vážení a fotografování všech položek se tak musí zvládnout za něco málo přes týden. Převážnou část nálezu vědci uloží ve skladech kábulského muzea. Afghánci zajistí místa vykopávek, expedice odejde a situace v zemi se rychle zhoršuje. Beze stopy proto zmizí předměty ze sedmého hrobu.

UNESCO nepomůže

Svět se o zlatě z Baktrie dozvídá na začátku roku 1980. Znovu se objevují zvěsti, že si Sarianidiho expedice poklady přivlastnila.

Rok poté ale japonský profesor Higuchi z Kjótské univerzity navštíví Kábul a sbírku vyfotografuje a publikuje v časopise Ars Buddhica č.

137. Publikační práva získávají i další, a tak například francouzský Le Mond uveřejní 16. května 1989 článek „Trofeje z Tillya Tepe: Sovětská armáda zneužívá jeden z nejcennějších národních pokladů Afghánistánu.“ Sovětské ministerstvo zahraničí tvrzení popírá.

Sarianidi navrhuje poklad vyvézt z Afghánistánu do neutrální země a vrátit zpět do vlasti, jakmile se v ní stabilizuje politická situace. Žádá o podporu afghánského prezidenta Mohammada Nadžíbulláh (1947‒1996).

Obrací se i na UNESCO, odpověď je ale zamítavá. UNESCO není politická organizace, je třeba hledat jiné řešení.

Úkryt pod bankou

Kábulské muzeum je během afghánských válek (2001‒2021) několikrát vyrabováno a zdá, že se po sbírce slehla zem. V roce 2003 je ale po svržení vlády teroristů z Talibanu objevena v tajných trezorech pod kábulskou státní bankou.

Podaří sehnat všech pět klíčníků a trezory otevřít i za přítomnosti Sarianidiho. Ovšem v roce 2021 kontrolu nad Afghánistánem znovu přebírá Taliban a je hádankou, kde se cennosti nalézají. Netuší to ani Talibánci, kteří ho podle zpráv od jara 2021 aktivně hledají.