Vypadá to tak jednoduše. Stačí najít v jednom ze tří kalíšků kuličku a penízky se jen hrnou. Jenže šikovné ruce jsou mnohdy víc než bystrý zrak a vidina snadného (při)výdělku mizí v prachu.

Svérázná 90. léta k nám přivála řadu „vymožeností“. Ani šusťáková souprava nebo ledvinka za pasem si ale nevyslouží tak kontroverzní pověst, jako skořápky, hazardní hra, která se stane perfektním prostředkem k rozmnožení konta. Ovšem pouze z pohledu vykutálených skořápkářů.

Andělská tvář ďábla

Ta hra má tak nevinnou tvář. Pod ní se ale skrývá ďábelský škleb jejích provozovatelů poté, co si doma spočítají denní tržbu. Jsou to totiž oni, kdo ve skutečnosti rozhoduje o vítězích a poražených.

Chce to jen obratné ruce, trochu psychologie a špetku hereckého talentu. Díky tomu je snadné uvěřit, že na tom vlastně nic není.

Stačí pozorně sledovat kuličku, kterou skořápkář schová pod jeden ze tří kalíšků / kelímků / skořápek, ty zamíchá a sázející hádá, pod kterou nádobkou ona kulička je. Uhodne, vyhraje, neuhodne, prohraje. To je všechno.

Oškubanou kavkou snadno a rychle

Jednoduchá pravidla a rychlost, s jakou se dá přijít ke slušným penězům, vábí všude po světě ke hře početné hloučky naivních hráčů, kteří netuší, že si z nich vyzyvatelé dělají pouliční bankomat. Přes jejich mazané triky totiž nejede vlak.

Ať už jsou to naoko vyhrávající nastrčené volavky, které mají v ostatních vzbudit dojem snadného výdělku, nebo míchání prázdných kalíšků, pod které skořápkář vrátí kuličku až ve chvíli, kdy už jsou sázky podané a samozřejmě pokaždé tam, kde se to hodí jemu.

Z potencionálního boháče tak udělá během chvilky oškubanou „kavku“. A je jedno, jestli hrajete v Praze, Paříži, Las Vegas nebo jiné metropoli.

Od náprstku ke skořápce

Původ skořápek přitom sahá až do ušlechtilých dob antického Řecka, kde mají k napínavé vzrušující hře, testující koncentraci a postřeh, daleko blíž než dnes. Vymyslet její pravidla nedá žádnou velkou práci.

Jednak nejsou potřeba speciální rekvizity, hrací stůl ani zvláštní prostor a něco podobného je navíc známo už ze starověkého Egypta, kde má své kořeny Cups and balls, klasický kouzelnický trik, při kterém kuličky postupně cestují z jednoho kalíšku do druhého, přičemž prostupují dokonce skrz ně.

Hráči skořápek se oproti tomu musejí ze začátku spokojit s náprstky. Odtud jeden z prvních názvů hry – thimblerig (thimble = náprstek), ze které se postupně stane shell game (shell = skořápka, krunýř, lastura).

To jméno jí už zůstane, přestože se samozřejmě nemíchá jenom skořápkami. Do akce se postupně zapojí třeba krabičky zápalek, hrníčky, víčka od lahví, zátky od piva, karty, pivní tácky, zvonečky nebo třeba kolečka, vyrobená z podrážek od bot.

Role jsou jasně dané

Velkou popularitu nabere hra v 19. století, kdy se čile provozuje na nejrůznějších putovních zábavách, veletrzích a výstavách. Prostě všude tam, kde se shromažďují davy. Skořápkáři už tehdy tvoří sehrané týmy, kde má každý svou jasně danou roli.

Jeden míchá, další hrají volavky nebo se starají o přísun dalších „kavek“. Až do té doby, než je strach z vězení donutí zvednout kotvy a vydat se hledat další naivní oběti.

Jeden z nejslavnějších šizuňků té doby je Jefferson Randolph Smith (1860–1898), pro většinu lidí ale známější spíše jako Mejdlíčko Smith. Ten vede celé organizované skořápkové gangy. Nejdřív na středozápadu USA a později na Aljašce, kde obírá důvěřivé zlatokopy.