„Kdo nevrátí vypůjčené knihy, bude platit pokutu minimálně 50 florinů,“ hrozí nepořádným čtenářům v roce 1494 vláda v italské Florencii. Právě zkonfiskovala knihovnu rodu Medicejů a její léta shromažďované poklady si nechce nechat rozkrást!

Hlava rodu Piero Medici (1472–1503) utíká v roce 1494 z Florencie před pronásledováním fanatického mnicha Girolama Savonaroly (1452–1498), převora florentského dominikánského kláštera San Marco.

Ten ostře káže proti všem lidským neřestem, a aby je úspěšně vymýtil, zve si do Itálie na pomoc i vojska francouzského krále Karla VIII. (1470–1498), jenž si nárokuje neapolský trůn.

Medicejům, kteří do té doby ovládali Florencii, končí radovánky a nezbývá jim než rychle zmizet z města. Jeden ze svých největších pokladů – knihovnu, ovšem musejí nechat doma…

Dluhy se platí knihami

Úctyhodnou sbírku starých rukopisů přitom založil už Cosimo Medici (1389–1464). Hodlá tak svému okolí dokázat, že je nejenom schopným obchodníkem, ale i člověkem s velkým rozhledem. Ctižádostivě touží pochlubit se přírůstky do své knihovny.

„Nakupujte, ale opatrně,“ nabádá své prostředníky, kteří procházejí kláštery v Evropě i na Blízkém východě a podle pokynů bohatého Mediceje skupují spisy. Velkou úrodu nabízí hlavně Německo, kde mniši vůbec netuší, jakou mají skvosty z jejich sbírek cenu.

Když v roce 1437 umírá proslulý italský humanista Niccolò Niccoli (1364–1437), zadlužený u Cosima až po uši, jeho dědicové dluhy splácejí 800 vzácnými svazky z Niccoliho knihovny.

Spisy krade v přestrojení

Knihovnu Cosimo nejdříve umisťuje ve své vile v Careggi nedaleko Florencie. Později ji stěhuje do Medicejského paláce ve městě. Před nikým ji nezatajuje.

„Byla přístupná všem jeho přátelům, kteří v ní zatoužili studovat, a stala se vzorem všem ostatním podobným zařízením v Evropě včetně Vatikánské knihovny,“ uvádí anglický historik Christopher Hibbert (1924–2008).

Medicej chce, aby jeho sbírka v proslulosti právě Vatikánskou knihovnu, kterou nedávno založil papež Mikuláš V. (1397–1455), předběhla… V rozšiřování sbírek pokračuje i další Medicej – Piero, vládce Florencie v letech 1492–1494. Ten prohlížením knih tráví spoustu času a podle svých současníků v nich listuje „jakoby přepočítával hromady zlata“.

Když s manželkou a dvěma dětmi prchá roku 1494 z města, jeho bratr se převléká za dominikána, aby alespoň některé z knihovních pokladů zachránil před běsnícím Savonarolou.

Pokuta se rovná ročnímu platu

Kolekci spisů po útěku Medicejů zkonfiskuje signorie (florentská vláda).

Svazky z knihovny sice zpřístupní veřejnosti, ale vydává nařízení, podle něhož čtenáři za nevrácenou knihu musí zaplatit 50 florinů (stejný roční plat tehdy dostával pokladník medicejské banky).

„Přestěhujte svazky do bezpečí kláštera San Marco,“ přikazuje potom vůdce florentské republiky Savonarola, aby měl spisy pod svou kontrolou. Knihy v klášteře zůstanou přes deset let.

Teprve když v roce 1508 obsadí svatý stolec Giovanni Medici jako papež Lev X. (1475–1521), vykupuje rodinnou knihovnu zpět a nechává ji odvézt do Říma.

Oříšek pro Michelangela

Důstojné umístění vzácným knihám však zajistí až další svatý otec z dynastie Medicejů –Giuliano, zvolený pod jménem Klement VII. (1478–1534).

O vytvoření návrhu na rodinnou knihovnu u florentské baziliky San Lorenzo v roce 1524 požádá známého architekta a sochaře Michelangela Buonarrotiho (1475–1564).

Jde ale o pěkně tvrdý oříšek, protože Michelangelo si musí poradit s nepravidelným prostorem ohraničeným silnými zdmi. Nevýhod však nakonec dovede úspěšně využít, originální je například jeho návrh schodiště.

Když Buonarroti v roce 1534 Florencii opouští, jsou ale hotové jenom stěny čítárny. Ve stavbě knihovny, která dodnes obsahuje téměř 15 000 původních svazků, pokračují jeho následovníci.

Přesto, když knihovnu v roce 1571 představují veřejnosti, není ještě úplně hotová.