„Byl jsem mladý odvážlivec,“ vypráví Benito Mussolini příhodu z prázdnin. „Na břehu řeky jsem chytil ptáky. Musel jsem utíkat před rozzuřeným majitelem pozemku a přebrodit řeku, ale nechtěl jsem se vzdát kořisti. “Místo něj je nakonec chycen jeho mladší bratr Arnaldo…

Revolucionářství není v Mussoliniho rodině nic nového. Už Alessandro Mussolini, otec obou bratrů, má radikální názory:

„Benita pojmenoval podle Benita Juáreze (mexický revolucionář, který bojoval proti mexickému císaři Maxmilinánovi Habsburskému – pozn. red.), mladšímu zase vybral za vzor Arnalda di Brescia, velkého protipapežského rebela,“ popisuje Rakušan Erik Ritter von Kuehnelt-Leddihn (1909 – 1999) v knize Liberty or Equality (Svoboda nebo rovnost) v jakém prostředí děti vyrůstaly.

Otcovy revoluční názory padají na úrodnou půdu. Bratři Arnaldo (1885 – 1931) a Benito (1883 – 1945) Mussolini si je přivlastní, i když každý po svém.

Jejich povahy jsou odlišné – živočišný Benito, který si chce naplno užívat všech radovánek, versus konzervativní a opomíjený suchar Arnaldo.

Tlouštík se nechá ovládat

Už od dětství Arnaldo ví, že jeho bratr vždycky slízne smetanu. „Klidný, trochu obtloustlý chlapec. Malé postavy, poněkud krátkozraký, nenáročný.

Zůstává pozadu za svým velkým bratrem, který ho střídavě šikanuje, střídavě pohladí a ochrání, a vzápětí se změní na despotického pána,“ charakterizuje Arnalda a vztah mezi bratry Margherita G. Sarfattiová, autorka Duceova (Duce, italsky vůdce – Benitova přezdívka – pozn. red.) životopisu.

Mussolini mladší vystuduje zemědělskou školu a v malém městečku Predappiu nedaleko Ceseny se v roce 1914 stává učitelem a zároveň i městským písařem. Na rozdíl od Benita, který se s chutí povyrazí s milenkami, je zdrženlivý.

Celý život se spokojí s jedinou ženou. V roce 1909 si bere Augustu Bondanini a má s ní postupně tři děti, syny Sandra a Vitu a dceru Rosinu.

Důvěrně o fašismu

V roce 1922 přebírá v Miláně vedení novin Il Popolo d´ Italia (Lidé z Itálie). Prosazuje se jako úspěšný novinář. I tentokrát je ale ve vleku svého bratra, jeho list se stává hlásnou troubou fašismu.

Dobové zdroje o něm píší, že je „pracovitý člověk, prostý, velkorysý a rezervovaný.“ Bratrovým výrokům dodává důvěrnější tón.

Benito mu někdy důvěřuje a přenechává mu zodpovědnost za korektury svých projevů na veřejnosti i prohlášení pro tisk, jindy mu ale umírněnost vytýká. V Miláně Arnaldo roku 1931 zakládá školu mystického fašismu.

Chce, aby se oživily „jeho pravdivé ideje z dob počátků (Partito Nazionale Fascista – strana jeho bratra Benita vznikající už v roce 1921 – pozn. red.).“

Nenápadný usmiřovač

„V porovnání se svým starším bratrem se ovšem Arnaldo projevuje pořád ještě hodně propapežsky,“ myslí si Kuehnelt-Leddihn. Má pravdu. Horlivý katolík Arnaldo zařídí, že se církev na fašisty nezlobí.

Mezi katolickými dogmaty a fašistickou ideologií nevidí žádný rozpor. „Často tlumil polemiky mezi katolickým a fašistickým tiskem,“ potvrzuje současný britský historik John F. Pollard.

Benito by měl volit opatrnější slova, myslí si mladší bratr, ale neodváží se mu odporovat. Napětí se ale projeví v jeho životě. Zradí ho srdce, umírá v roce 1931 na infarkt. Jako neúnavný editor novin ovšem přispěl k vytvoření kultu Mussoliniho osobnosti.

I sám Duce ho uvádí jako autora vlastního životopisu. „Měl bratrovu důvěru,“ uvádí britský sociolog Peter Neville († 2002).

„Jeho předčasnou smrt v roce 1931 někteří viděli jako začátek Mussoliniho úletu do vlastních egoistických snů.“ Benita už neměl kdo usměrňovat.