Když sultán Saladin zemřel, jeho věrní údajně otevřeli jeho soukromou pokladnici, aby bylo z čeho zaplatit pohřeb. K jejich velkému překvapení však zela téměř prázdnotou. Veškeré své jmění totiž Saladin rozdal potřebným. Takový byl muž, jehož ctil muslimský svět i evropští křesťané…
Spíše menší postavy, zarudlý ve tváři a na jedno oko slepý. Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že mezi důstojníky muslimského vládce Sýrie Núr ad-Dína (1118–1174) vyrůstá budoucí sultán.
Saladin (1138–1193) však dokáže každou šanci chytit za pačesy. Životní příležitost přichází, když umírá jeho strýc – egyptský vezír. Svrhne tamní dynastii Fátimovců a přisvojí si titul sultána. Po smrti Núr ad-Dína napochoduje i do Sýrie.
Než se věčně znesváření představitelé křesťanských států na Blízkém východě stačí vzpamatovat, jsou obklíčeni Saladinem od jihu i ze severu.
Na novomanžele neútočí
Lstivý Saladin čeká jen na vhodnou záminku k útoku. Najde ji snadno. Bohaté arabské karavany náramně lákají chtivého francouzského rytíře Renauda ze Châtillonu (asi 1125–1187), který do Svaté země přišel s druhou křížovou výpravou.
Teď se živí jako zloděj. „Nadešel čas ho ztrestat,“ rozhodne se koncem léta 1183 Saladin. Vzpurného Renauda oblehne na jeho hradě Keraku (v dnešním Jordánsku), kde zrovna oslavuje svatbu svého nevlastního syna.
Saladin je však kavalír – zjistí, v jaké části hradu přebývají novomanželé, a svým mužům zakazuje útočit právě tam. Kerak je ale příliš dobře opevněn, než aby ho mohlo Saladinovo vojsko zdolat.
Navíc se blíží křižácká armáda, v jejímž čele nesou na nosítkách vážně nemocného jeruzalémského krále Balduina IV. (1161/1162–1185). Mladý panovník je ochoten bojovat, i když jeho tělo sžírá malomocenství. Saladin se dává na ústup, ne nadlouho…
Králové se navzájem nezabíjejí
S křesťany se v červenci 1187 utká na skalnatém kopci se dvěma vrcholy, které jsou známé jako Hattínské rohy (poblíž dnešního izraelského města Tiberiady). „Ach můj Bože! Bitva je už teď ztracena!
Jsme mrtví muži!“ posteskne si jeden z křižáckých vůdců na adresu nového jeruzalémského krále Guye z Lusignanu (asi 1150–1194).
Třebaže jsou obě armády co do velikosti celkem vyrovnané, Saladin se může chlubit mnohem početnější jízdou a ve vyprahlé krajině především zásobami vody.
Žíznící křižáci nemají proti muslimům šanci. Křesťanské vojsko je prakticky rozmetáno. Jeruzalémský král padá do Saladinova zajetí a s ním i zlotřilý Renaud. Tomu přímo před Guyovýma očima sultán setne hlavu. „Není zvykem králů zabíjet se navzájem.
Tento muž však zašel příliš daleko,“ říká pak Saladin očividně otřesenému křesťanovi.
Našel rovnocenného soka
Po triumfu u Hattínu Saladinova armáda postupuje Svatou zemí jako nůž máslem. Podmaňuje si Tiberiadu, Akkon, Nábulus nebo Jaffu. Všude bere tolik zajatců, že cena otroků na trzích rapidně klesá.
Podle jednoho doloženého případu jakýsi muž tehdy vyměnil křesťanského otroka za pár sandálů. 2. října 1187 se Saladinovi vzdává Jeruzalém. To je pro křesťany nejen na Blízkém východě, ale i v Evropě velká rána.
Na západě dokonce vede k vyhlášení třetí křížové výpravy, v jejímž rámci se Saladinovi postaví rovnocenný protivník – anglický král Richard Lví srdce (1157–1199).
Po sérii vzájemných střetů oba muži docházejí k názoru, že vyjednávání o míru bude lepší. Výsledkem je dohoda, podle níž Saladin křesťanským poutníkům zpřístupní svatá místa v Jeruzalémě.
