Španělský hrabě Ermengol Urgell (974–1010) už má smrt na jazyku, ale ví, že ho čeká ještě jedna povinnost. Sepsat závět. Probírá všechny položky svého majetku. Vezme do ruky cennou šachovou figurku z křišťálu. Zasní se.

Tak rád hrával a bystřil si mozek. Komu soupravu darovat?

Chvíli váhá, a nakonec se ji rozhodne věnovat jihofrancouzskému klášteru Saint-Gilles-du Gard u Nimes.

Když muslimové v 8. století proniknou přes Gibraltar na území dnešního Španělska, právě Španělé se od nich naučí této královské disciplíně pocházející zřejmě z Indie. Oblíbí si ji dokonce i mniši…  

Vstupenka do nejvyšší společnosti 

Na rozdíl od hry v kostky, kterou středověká církev ostře odsuzuje jako dílo Satanovo, pro šachy má pochopení a spousta hodnostářů je dokonce aktivně hraje. Královská strategická hra zdomácní i na evropských dvorech vyšší šlechty.

Německý kníže si prohlíží mladého, asi čtrnáctiletého chlapce, nové páže, které si vybral. Je pohledný, společenskou etiketu ovládá, při hostině si ostudu neudělal. „Umíš hrát šachy?,“ vypálí na něj otázku. Páže jenom vyděšeně zavrtí hlavou.

Hrabě si povzdychne. „S tebou bude ještě práce,“ zabrumlá si pod vousy. Zazvoní na sluhu a nechá přinést šachovnici s figurkami. Za chvíli už mladíkovi vysvětluje, jak táhnout tou kterou figurkou a jak si vytvářet strategii.

Umění hrát šachy se už ve středověku stává vstupenkou do nejvyšší společnosti.  

Hraje i žirafa nebo slon 

Zhýčkaní hráči už neví, jak by si hru zpestřili. Kastilský a leónský král Alfonso X. Moudrý (1221–1284) sepisuje knihu Libro de los juegos (Kniha her), kde líčí i hru v šachy. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že není jejím autorem.

Napsal zřejmě jenom předmluvu, a pokud toho zachytil víc, stejně prý jenom popisoval věci, které tehdejší šachisté znali. Nic nového nepřinesl.

Při hře se sám nudí…„Proč mohu koněm táhnout jenom určitým způsobem?,“ ptá se svého spoluhráče. „Protože to říkají pravidla,“ odpoví mu rádce u protější strany šachovnice a Alfonso se nespokojeně zašklebí. Čekal nějaký nápad, jak partii oživit.

Nakonec se proto pustí do inovací sám a rozhodne se hru doplnit o pár dalších figurek, například lva, žirafu, krokodýla nebo jednorožce. Turkický válečník Tamerlán (1336–1405) přidává ještě velblouda se slonem.  

Emancipovaná dáma 

Šachy ovládnou i ženy a nejednou se partie stane zástěrkou pro milostné dostaveníčko. Svobodná šlechtična nesmí vyrazit ven bez své gardedámy a zrovna tak ji nesmí navštívit o samotě v soukromí žádný muž, jinak oba riskují společenské faux-pas.

Když se k ní ale muž vydá pod záminkou, že si společně zahrají šachy, společenské konvence takovou schůzku povolují.

Postavení mocných renesančních dam, které dokážou svými intrikami ovládnout nejednoho muže, jako například italská šlechtična Kateřina Sforza (1463–1509), přezdívaná tygřice, se promítne i do podoby šachů.

Dáma, tedy královna, se stává nezávislou figurkou, která se smí pohybovat na šachovnici do všech směrů. Ovládne šachovnice, stejně jako mnohé šlechtické dvory.  

Vydělá velký balík 

V 18. století už přibývající šachové kavárny obohatí seznam povolání o další položku: profesionální šachista. Úplně prvním je možná Francouz Françoise André Danican Philidore (1726–1795), který sází hlavně na umění pěšců. „Jsou duší hry,“ říká o nich.  

Když si Napoleon I. Bonaparte (1769–1821) chce ještě jako pouhý francouzský poručík trochu procvičit strategické myšlení, prohlásí: „Zajdu si na partii šachů,“ a rázným krokem míří pařížskou ulicí Saint-Honoré do zdejší Café de La Régence.

V čísle 161 tu už od roku 1670 vítají šachisty s otevřenou náručí. Partie tu dychtivě sleduje spousta diváků. Někteří kibicují, další odvážně sázejí na vítěze. Šikovnému stratégovi může dobrá hra naplnit prázdné kapsy.

Podaří se to třeba Italovi Ingaziovi Calvimu (1797–1876), který si tu za čtyři roky profesionální hry vydělá pořádný balík, celkem 40 tisíc franků (pro srovnání pokuta během nepokojů v roce 1848 činila 5000 franků).