Žádná jiná barva v sobě nenese tolik rozporů a protikladů! Je růžová důstojná pro muže, nebo spíš něžná pro ženy? Hodí se víc do dívčího pokojíčku, nebo do věznice? A když jí vlastně nenajdeme v duze, je vůbec skutečnou barvou?

Milovníky sladké barvičky hned na začátku zklameme. Z hlediska fyzikálních zákonů růžová neexistuje!

Trváte na tom, že ji přesto vidíte? Ještě můžeme přistoupit na kompromis – růžová barva možná existuje, ale neexistuje růžové světlo! Ve spektru světelného paprsku prostě neodpovídá žádné vlnové délce.

Jako růžové by se nám světelné záření mohlo jevit pouze v případě, že by se jeho červená složka po cestě zapletla s fialovou. Ovšem jak se mohou tyto dvě barvy potkat, když stojí na opačném konci duhy?

Jak se nám dostala do hlavy?

Klíč k této záhadě je ukryt v naší hlavě. Různé barvy vnímáme díky tomu, že na naši sítnici dopadá světlo odlišných vlnových délek. Mozek přijatou informaci zpracuje a k určité délce přiřadí odstín.

Pokud se k oku dostane světlo více vlnových délek, mozek si to prostě tak nějak zprůměruje. Když přijde v jedné informaci třeba červená a zelená, vidíme žlutou, tedy barvu na polovině cesty zeleným a červeným spektrem.

Pokud padnou na sítnici vlnové délky odpovídající červené a fialové, mohl by se mozek zachovat podobně a ukázat nám zelenou. On však jde tentokrát jinou cestou – vytvoří jakýsi most, který mezeru mezi koncovými částmi duhy spojí.

Na světě je růžová!

Barva po růžích? Ne vždycky!

Už Homér píše ve své Odysei o „úsvitu s růžovými prsty“. O „barvě růže“ se zmiňují i římští básníci, ovšem častým odstínem růžová ve starověku rozhodně není a ani umělci ji na paletě nemají.

Až ve 13. až 14 století najdeme na obrazech malířů Cimabueho (1240–1302) či Duccia (asi 1255-1319) malého Ježíše v růžovém oblečení. Ještě dlouho poté je však růžová vnímána spíš jako vybledlá červená, teprve okolo 17.

století ji lidé pasují na samostatnou barvu.

Jak ji ale pojmenovat? Zatímco ve většině jazyků včetně češtiny získá jméno po růži, v angličtině se inspirují jinou květinou. „Pink“ se totiž lidově říká hvozdíkům (Dianthus), něžně až sytě růžovým kytičkám se zubatými okraji.

Ukradly ji ženy mužům?

Na konci renesance se růžová rozmůže v malířství. A v 18. století sebejistě vstupuje do módy! Pudrové odstíny růžové si oblíbí evropští aristokraté, hlavně muži ji vnímají jako symbol elity.

V 19. století se v Anglii stanou zvykem růžové ozdoby u malých chlapců. Protože angličtí muži nosí červené uniformy, pro „malé muže“ se hodí tato jemnější forma. Ještě v roce 1927, když vyjde v časopise Time anketa o vnímání barev, 60 % čtenářů přisoudí růžovou chlapcům.

Zlom přichází dle jedné hypotézy až díky druhé světové válce. Zatímco Židé jsou nuceni nosit žlutou hvězdu, homosexuálům je přiřazen růžový trojúhelník. Proto barva v očích mnoha lidí začne evokovat spíš ženskost.

Do kostela a i do věznice

Růžové nemusíme mít jen nebo šaty. Třeba i náladu, představy nebo ještě lépe budoucnost! Růžovou prostě spojuje s radostí a štěstím. Vychází to z katolických tradic – růžová byla vždy speciální barvou, při mších používanou jen na třetí adventní neděli a čtvrtou neděli postní.

Růžové kameny prý přinášejí spokojenost a klid a podobný účinek by měla mít růžová i v interiéru. Když okolo roku 1980 provede psycholog Alexander Schaus experiment s barevnými stěnami, jasně se prý potvrdí, že velké plochy růžové potlačují agresivitu!

Následuje slavný experiment, kdy dozorčí ve věznici v americkém Seattlu vymalují na růžovo několik cel. Nestane se však nic. Prý proto, že odstín byl moc zářivý. Když to samé zopakuje o 30 let později švýcarská psycholožka Daniela Späthová s tlumenější barvou, agresivita vězňů skutečně výrazně klesne.