František z Ditrichštejna otráveně rozlomí císařskou pečeť. Určitě zase chce peníze. Očima přelétne text. No jistě, Ferdinand II. ho žádá o 200 000 zlatých. Jenže kde je má, proboha, tak narychlo sebrat? Rozčileně listinu zmačká a hodí na zem.
„Žádná jiná země není tak obtížena odváděním obilí, střelného prachu, munice, zbraní i velikého počtu koní pro potřeby armády jako Morava,“ vyčítá v roce 1635 olomoucký biskup František z Ditrichštejna (1570–1636) rakouskému císaři Ferdinandovi II. (1578–1637).
A to nemluvě o obrovských kontribucích (daně), které po něm panovník neustále žádá. „Zubožení země je již tak veliké, že bude-li se postupovat dále s takovou ostrostí, všichni poddaní ze země utečou,“ píše jindy.
Marně. Císař považuje během třicetileté války (1618–1648) Moravu za obilnici pro svoji obrovskou armádu.
Cizince nechtějí
V roce 1593 přijíždí František na Moravu, kde se po otcově smrti ujímá v Mikulově správy jejich panství. Cizinec (rod pochází z rakouských Korutan), pošilhávající po vyšším církevním úřadě, ale moravské šlechtě není zrovna po chuti.
Když v roce 1598 zemře olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský (*asi 1545), významný moravský šlechtic Hanuš Haugvic z Biskupic se přimlouvá, „aby tím spíšeji biskup hodný, obzvláště, který by řeč moravskou, jakž mnoho na tom záleží, uměl, zvolen bejti mohl.“ František ale má za sebou mocné příznivce: papeže, který ho v březnu 1599 jmenuje kardinálem, i císaře Rudolfa II. Habsburského (1552–1612). Úřad proto nakonec v roce 1599 získává.
Na popularitě mu to ale nepřidá. Karel Starší ze Žerotína (1564–1636) dává Františkovi pěkně „sežrat“, že neumí pořádně česky. Ditrichštejn se nenechá zahanbit a útok mu vrátí i s úroky. S bratrem Zikmundem připraví žalobu, v níž Žerotína obviní z vlastizrady, protože bojoval ve Francii na straně Hugenotů. Sám je fanatickým katolíkem.
Aféra s mladou vdovou
Do oka nepadne ani papežskému nunciovi (vyslanci) Carlu Caraffovi (1584–1644). Ten neváhá a v roce 1621 na Ditrichštejna prozradí pikantní skandál. V dopise papežskému sekretáři v Římě Ludoviku Ludovisimu líčí, že si biskup vydržuje mladou pětadvacetiletou vdovu, která nejenom nechybí u jeho stolu, ale ani při audiencích. „Jak mám podle instrukce, kterou jsem právě dostal, zavádět do tohoto království, v němž mám pouze tři biskupství v Praze, Olomouci a Vratislavi, katolickou víru, když v čele jednoho biskupství stojí muž, navíc v hodnosti kardinála, který našemu dílu svatému tolik škodí…,“ domáhá se nápravy u papeže. Jestli hlava církve neposlušnému Františkovi domluvila, o tom ale nikde zmínky nejsou.
Horlivý rekatolizátor má pochopení
Energicky se pustí do obracení zbloudilých oveček na katolickou víru a v ohnivém boji s kacíři se mu daří. „Ze 150 000 rodin na Moravě jich 110 000 přestupuje ke katolíkům,“ oznamuje hrdě ve své zprávě, kterou 21. prosince 1634 posílá do Říma.
Zakládá si i na tom, že z Obnoveného zřízení zemského (nová ústava Čech 1627 a Moravy 1628), na jehož tvorbě se podílí, mizí všechna práva upřednostňující nekatolíky. Navzdory tomu ale biskupovi nejsou lhostejní kacíři jako lidé.
Po bitvě na Bílé Hoře se zaslouží o to, aby tresty pro rebelující moravské šlechtice nebyly tak kruté a zajímá ho i osud poddaných. Přimlouvá se za snížení roboty.
Císař ho ždímá
Jako rádce přežije sice tři císaře, Rudolfa II., jeho bratra Matyáše (1557–1619), ale pravou rukou se stává hlavně pro Ferdinanda II. (1578–1637). Právě tím si ovšem podepíše svůj ortel. Zařizuje i věci, do kterých by se míchat nemusel a panovník mu nakládá další a další povinnosti. V roce 1635 má jednat o náboženském míru s luteránským Saskem. I když se dohodu podaří uzavřít, František se svým umírněným postojem k evangelické víře nezavděčí katolíkům. Stupňují se i císařské požadavky. Třemi dopisy během srpna 1636 Ferdinand upomíná o dodávky obilí pro armádu.
Přestože František vysvětluje, že ze země zničené válkou už nelze nic vyždímat, vídeňský dvůr mu nevěří a chce pořád víc.
Skončí v hromadném hrobě
Největší zradu na utrápeného biskupa přichystá císař 23. srpna 1636, kdy ho donutí vzdát se funkce protektora Germanie, úřadu pro vyřizování všech říšských církevních záležitostí v Římě. František si stěžuje papeži Urbanovi VIII. (1568–1644), že „jeho oddanost sledovala a směřovala kromě cti a slávy Boží jedině k tomu, aby beze všeho ohledu na jiné vždy sloužil věrně domu rakouskému, jeho vůli a libosti, a to bez ohledu na své zdraví, krev a život.“ Zklamaný umírá 19. září 1636 na infarkt.
Na skromný pohřeb nepřijede nikdo ze dvora a habsburský nevděk se později projeví ještě jednou. Do olomoucké hrobky se v 18. století dostane voda a rakve členů kapituly se vlhkem rozpadnou.
Kosti poházené na podlaze nařídí císař Josef II. (1741–1790) při úklidu naházet do společné jámy na městském hřbitově.
