Pan Závodský lopatou vyrývá na dvorku svého stavení v Humpolci do země jamku. Když je dostatečně velká, vloží do ní skleněnou zavařovací sklenici plnou stočených lístků. Všechno pečlivě zahází hlínou a udupe, aby nikdo nepovolaný nic nepoznal.
Noc z 24. na 25. dubna 1942. Gestapo při své akci zaměřené na likvidaci ilegálních vysílaček zatýká i komunistického novináře Julia Fučíka (1903–1943). Zatčený si ale v Petschkově paláci dává načas.
„Odmítá vypovídat,“ uvádějí všechny protokoly z výslechů krátce po zatčení.
Poprvé promluví teprve 29. června 1942. Na podzim 1942 mu Adolf Kolínský, příslušník SS z řad Čechů, který má spojení s odbojem, nabídne, aby sepsal okolnosti svého zatčení – odbojáři od něj žádají informace.
Papírky v čepici
Fučík Kolínskému nejdříve nedůvěřuje, ale nakonec ho na přelomu března a dubna 1943 osloví: „Kolínský, budeme psát. Záleží na vás, aby se to nikomu nedostalo do ruky.
Víte, že mně se nic nemůže stát, já mám provaz jistý.“ „Nebojte se, nikdo se o tom nedozví a nesmí dozvědět,“ ujistí ho Kolínský. Psací potřeby i materiál Fučíkovi opatří protektorátní policista a dozorce z pankrácké věznice Josef Hora.
Zatímco Fučíkova tužka vrže po papíře, na špehýrku vězeňské cely číslo 267 se přilepí Julkův spoluvězeň Josef Pešek. Hlídá, co se děje na vězeňské chodbě, kde zatím přechází Hora nebo Kolínský. Dokud jsou ve službě oni, žádné nebezpečí nehrozí.
Dvojí zaklepání na celu znamená, že je nutné všechno schovat. Od Fučíka přebírají popsané motáky a starají se o jejich vynesení ven z věznice.
Někdy vsunou papírky do dýnka čepice, kterou si pak švihácky narazí na hlavu, jindy zase opatrně uvolní podšívku aktovky a vsunou motáky do ní.
Odvážná žena riskuje
Hledají pro rukopisy už na jaře roku 1943 vhodné úkryty. Jenže tísnivá atmosféra v protektorátu jim nepřeje. Většina lidí se bojí mít doma cokoli podezřelého. Odmítá pomáhat. Co kdyby je znenadání přepadlo gestapo?
S takovými důkazy by si rovnou podepsali ortel smrti. Kolínský se ale často potkává s jistou Jiřinou Závodskou.
Předává jí motáky od jejího strýce Josefa Maršála, podplukovníka a do roku 1941 člena odbojové organizace Obrana národa, který se také ocitne za mřížemi pankrácké věznice.
„Byla byste ochotna převzít a ochránit zprávy od Julia Fučíka?“ poprosí ji.
Odvážná Jiřina přikývne.„Podle Kolínského výpovědi prý jeho prosbu splnila bez váhání, jednala statečně a přitom obezřele,“ tvrdí historik František Janáček (1930–1995). Závodská se stane spojkou. Ukryje část ze 167 motáků, které Fučík ve vězení popíše.
Bezpečnější úkryt na venkově
Posledních šestnáct lístků vzniká už v opravdovém chvatu. Fučík už ví, že bude převezen k soudu a čeká ho poprava – k té dojde v noci ze 7. na 8. září 1943 v Berlíně-Plötzensee. Ovšem svoji Reportáž psanou na oprátce chce za každou cenu dokončit.
I některé z posledních lístků se Jiřině dostanou do ruky. Mladá žena uvažuje prakticky. Předpokládá, že rukopisy budou před policií bezpečnější na venkově. Proto většinu z nich odveze ke svým rodičům, kteří žijí ve Dvorské ulici číslo 23 v Humpolci.
Její otec s matkou texty vloží do zavařovací sklenice a zakopou na zahrádce na dvorku do hlíny. Originální úkryt poslouží svému účelu: motáky zde vydrží až do konce války.
