Nevěsta sedí uprostřed bohaté tabule.

Stůl se prohýbá jídlem. Hodovat se bude celé tři dny a víno i pivo poteče proudem. „Nemlaskej,“ okřikne jeden ze svatebčanů spolustolovníka. Rodiče jsou pyšní, že se jejich dcera dobře vdá, a tak si dávají na správných mravech záležet.

U svatebního stolu platí pravidla slušného chování ještě více než jindy. Holandský filozof Erasmus Rotterdamský (1469–1536) o nich vydává v roce 1530 knihu s názvem v překladu „Návod pro chlapce, kterak se správně chovati“. V Evropě se stává velice populární, dokonce i češtině vznikají i podobné spisky. „V čas oběda nebo večeře ubrus, chléb, lžíce, talíře, k stolu, to vše máš přinést, kdež co přísluší rozklást, nýbrž připravit i vodu, k tomu s příslušnou nádobou, i své ruce máš umýti i nehty slušně zpravit, ano i tajnou potřebu, ať potom nehýbe tebou,“ píše českobratrský kněz Jiří Strejc Vetterus (1536–1599) ve své knize „Mravové, aneb naučení potřebná“ vydané rok po jeho smrti. Právě díky ní se o dobrém stolování dozvídají lidé i v našich zemích. 

Uklizená podlaha  

Samozřejmostí se stává čistota v hodovní síni, což je proti středověku novinka. „Kosti se neměly házet na ubrus nebo pod stůl, a když už to bylo nutné, tedy pod své vlastní nohy, aby jiným nepřekážely,“ uvádí česká historička Magdalena Beranová.  Už v 15. a 16. století se zakazuje při jídle otevírat ústa do široka.

Důraz se ale klade například i na to, že se nemají opírat lokty o stůl nebo na něm ležet. Etiketa je přísná, s plnými ústy se nesmí mluvit, zakazuje se i mlaskat, říhat a srkat.  

Údaje se falšují  

Z velkých keramických džbánů se do menších rozlévá pivo k servírování. Za vlády císaře Rudolfa II. (1552–1612) je neoblíbenějším lidovým nápojem pivo. Vaří se skoro všude.

Panovníkovi se platí posudné, daň z prodaného nápoje, proto se údaje o prodeji často falšují.  Dokonce i dojídání zbytků podléhá kontrole. Například se nesmí vylizovat cukr, protože je vzácný a drahý. Ohryzaná kost nebo nedojedené jídlo už se nebere do ruky. V bohatších domech shrabuje zbytky sluha dřevěným nožem do koše.  

Bílá značí čistotu  

Na stůl se používají velké bílé ubrusy. Poprvé se s touto podobou prostírání setkáváme ve starém Římě za vlády císaře Hadriána (76–138).

V 15. století jsou ubrusy v Evropě ještě vzácné, ovšem o století později jich už můžeme v zámožnějších domácnostech napočítat sedm, osm nebo i více.  Základem stolování je nůž. Často bývá společný pro několik účastníků hostiny, jindy si lidé nosí vlastní.

Utírá se zakrojením do chleba. U sedláků se používají většinou dřevěné lžíce. K vidličce ovšem dlouho panuje nedůvěra, protože prý je ďábelským nástrojem.

Nejdříve se objevuje ve vyšší společnosti, například vojevůdce Albrecht z Valdštejna (1583–1624) má na začátku 17. století neuvěřitelných 157 vidliček.  

Talíře místo misek  

Ve středověku se nejdřív servírovalo ze společných misek. Později ve 14. století mají nejstarší talíře podobu kulaté nebo čtyřhranné desky s mírným prohloubením.

Dřevěné mohou být i malované a při krájení masa se otáčejí na druhou stranu, aby se obrázek nepoškodil.

Talíře dnešního tvaru a typu se začínají používat právě v 16. století.  Na svatbách se často servíruje syrná kaše. Recept na ni uvádí spis „Kuchařství tj.:

Knížka o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají“ vydaný v Praze roku 1591. Můžete si ji sami uvařit. Jaké suroviny potřebujete? Sýr, pitnou vodu, máslo a krupici. „Postrouhej čistý sýr na struhadle a prosej sítkem.

Pak přistav vodu a svař. Dej do ní máslo, kolik se ti zdá. Smíchej ten sýr s krupicí a zavař do té horké vody,“ uvádí kuchař. Dodává, že se kaše má vařit asi hodinu, potom se vlije do mísy a nesolí se.