Španělský král Filip II. cítí, že se blíží jeho poslední hodinka. Stráví ji ve svém sídle El Escorialu, kde umírá 13. září 1598. V rukou svírá krucifix a kolem má spoustu relikvií svatých.
Celý život patří mezi jejich vášnivé sběratele, a proto i poslední pohled jeho očí patří právě jim.
„Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti, neboť ten zavázal syny Izraele přísahou: Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste odsud mé kosti s sebou!,“ uvádí Starý zákon Písma svatého, 2. kniha Mojžíšova, kapitola 13:19 o odchodu Židů z Egypta.
Už Bible popisuje uctívání relikvií svatých. Samotný dotyk s relikvií má mít blahodárné účinky, což v Matoušově evangeliu 9:20 dokazuje příběh ženy, které tekla krev a když se dotkla lemu Kristova roucha, byla uzdravena.
Svatý otec se vykroutí
Proč mají mít ostatky svatých magickou moc? Těla světců se považují za jakési nástroje Ježíše Krista (7/1 př. n. l. –30/33 n. l.) a mají sloužit k jeho vzkříšení a slávě. Existují tři skupiny relikvií.
První tvoří ostatky, druhá zahrnuje předměty používané světci, například části jejich oděvu a třetí věci, které byly ve styku s relikviemi.
Není divu, že se sběratelé, ať už jde o korunované hlavy, nebo církevní představitele a instituce, mohou po relikviích utlouct. A svádějí o ně líté boje. „Předkožka Ježíše Krista je naším majetkem,“ chlubí se ve 12. století hned 14 kostelů v Itálii.
Obviňují ty druhé z podvodu a žádají papeže Inocence III. (1160–1216), aby rozsoudil jejich spor. „Která je pravá? To ví jenom sám Bůh,“ vykroutí se z toho mazaně Svatý otec a nechá jednotlivé farnosti napospas hádkám.
Kam sestoupí Kristus?
U nás sbírají ostatky svatých už Přemyslovci. Když francouzský král Ludvík IX. (1214–1270) získá z Byzance koupí Kristovu trnovou korunu, jejími trny pak on a jeho následovníci obdarovávají spřízněné panovníky.
Jeden trn dostane český král Přemysl Otakar II. (1233–1278), dva římský císař Karel IV. (1316–1378) a to od francouzského krále Jana II. zvaného Dobrý (1319–1364). Karel projevuje pro ostatky opravdovou vášeň:
„Podaří-li se mi v českých zemích soustředit památky na Kristovo utrpení, jistě v den posledního soudu sestoupí na zem právě k nám,“ věří zbožný panovník.
„Relikvie podle něho byly zárukou spásy jeho rodiny a vlastně potažmo celé země,“ vysvětluje současný historik Jan Royt. Sběratelství ostatků patří mezi Karlovy koníčky.
Falešné kousky nechce
Velmi dobře ale ví, že obchod s falešnými relikviemi kvete už za jeho vlády. Za záruku pravosti proto považuje relikvii jako dar od nějaké významné osobnosti.
„Daroval mi ji sám Svatý otec Urban V.,“ odpovídá na námitky pochybovačů, kteří by se snad odvážili tvrdit, že kousek Kristovy bederní roušky je padělkem. Neváhá se za relikviemi vydat i na dlouhou cestu.
Nejednou se překvapivě objeví na místě, kde ho nikdo nečeká, nechá tu vykonat bohoslužbu a modlí se. Zároveň ale prosí, aby mu otevřeli čísi starý hrob. Pobožnému císaři nemohou odmítnout…
Svojí nečekanou návštěvou předchází tomu, aby mu někdo přichystal falešné ostatky.
Nenechá na ně sáhnout
Skutečným sběratelským rekordmanem je ale král Filip II. Španělský (1527–1598), přísný katolík, který je relikviemi doslova posedlý.
„Pravidelně je vystavujte, ale dodržuje jedině mnou stanovené pořadí,“ nařizuje roku 1587. Dme se pýchou nad svojí rozsáhlou sbírkou, která prý obsahuje jenom ověřené a přesné označené památky na život světců.
Nedopustí, aby na jeho kolekci zahrnující 7422 relikvií sáhl někdo nepovolaný. Ve sbírce má 12 těl svatých, 306 jejich končetin a 144 hlav. Ve skutečnosti ale jenom malá část z nich je pravá.
