Když se na konci 80. let 19. století rozhodne Sněm Království českého založit veřejný peněžní ústav Zemskou banku, jedná o tom, kdo by měl obsadit pozici jejího ředitele.

Jedním z kandidátů je právník Karel Mattuš , politik staročeské strany, úspěšný parlamentní řečník, jehož ambice ovšem nesahají zrovna vysoko.

„Čekám, až se pro mne najde místo, kde bych mohl podle svých schopností a nadání prospět veřejnému zájmu,“ míní Karel Mattuš (1836–1919), když se o svém životě baví s mecenášem Josefem Hlávkou (1831–1908).

„Až se najde příležitost…,“ poznamená ironicky Hlávka. „Jestli se o to budete starat tak, jak to děláte dosud, nenajde se nikdy,“ dodá pochybovačně.

„Proč by se nenašla?“ odpoví mu ale Mattuš. Je přesvědčený, že kdo si počká, ten se dočká…

Správné styky na správných místech

Má pravdu. Když mu Hlávka nedá pokoj, prozradí mu svůj plán. „Co nevidět budou schváleny stanovy české Zemské banky a český sněm co nevidět přikročí k jejímu zřízení a jmenování vrchního ředitele.

Vaše útoky mne nutí přiznat se, že takové postavení by vyhovovalo mé ctižádosti a mým schopnostem,“ svěří se Hlávkovi.

Dál ale s nikým svoje přání nerozebírá.

Hlávka, který Mattuše léta zná jako poctivého poslance zemského i říšského sněmu, člověka zapáleného pro českou věc a blízkého přítele politika Františka Ladislava Riegra (1818–1903), je ale přesvědčený, že právě on má místo bankovního ředitele zastávat. O jeho přání se proto zmíní ve správných kruzích před správnými lidmi.

Věrný jediné funkci

Mluví o Mattušovi hlavně s nejvyšším zemským maršálkem, vlivným knížetem Jiřím Lobkowiczem (1835–1908). Když jednoho dne na podzim roku 1889 zasedá český Zemský sněm, Mattuš se mihne kolem předsednického stolku.

„Přijďte ke mně po zasedání na slovíčko,“ nakloní se k němu v tom okamžiku Lobkowicz. Když poslanec po skončení jednání zaklepe na dveře maršálkovy kanceláře, slovo dá slovo a Lobkowicz mu funkci opravdu nabídne.

5. listopadu 1889 se proto Karel Mattuš stává čerstvě jmenovaným ředitelem Zemské banky. Jako poctivec nepodlehne lákadlu nashromáždit ve svých rukou víc funkcí.

Na Lobkowiczovu otázku, jestli si podrží i poslanecký mandát, zakroutí hlavou. „Ne, úřad ředitele banky vyžaduje celého muže a moji nepřetržitou přítomnost.“ Žije docela skromně a svůj úřad nijak nezneužívá.

Tvrdý oříšek pro Rakušany

Ve svých pamětech potvrzuje, že nové funkci chce věnovat všechen čas.

„S opravdovým zápalem nastoupil jsem nový úřad (1. prosince 1889), jenž nejen ctižádost moji ukojil, ale zároveň poskytoval široké pole činnosti ve směru částečného aspoň osamostatnění země ve směru finančním,“ líčí svoje záměry.

Banka má především pomáhat českým zájmům, a tak mají Vídeňáci vztek. Mattuš jako bankovní šéf je pro Rakušany oříškem.

V centru monarchie má pověst zastánce českých požadavků, což potvrzuje i Bedřich Nitsche, německý zástupce ve vedení Zemské banky.

Při jednání s jedním z rakouských finančníků, navrhne, že by za českou stranu měl jednat Mattuš. Reakce finančníka je ale bouřlivá:

„Co vás to napadá, Mattuš je ze všech nejhorší, vždyť to víte, že právě on zásoboval zemský výbor penězi, kterými tento lámal německou obstrukci!“ Němci se zkrátka snaží stůj co stůj české zájmy zhatit…