Tak, ještě jeden… A hotovo! Tohle je zábava opravdu až do posledního dílku a dechu. A ta radost, když po hodinách usilovné práce konečně dosadíte do té skládačkové mozaiky poslední část a spletenec hromady divně tvarovaných kousků se promění v celistvý obraz…
Kolikrát už jako chladnokrevný vrah pomohla tahle hra svým uživatelům zabít otravnou nudu. Jejímu kouzlu podlehli a denně podléhají lidé bez rozdílu věku či pohlaví. Ano, řeč je o puzzle.
Skládací školní pomůcka
I když první zmínky o nich pocházejí ze starověké Číny, počátky skládačkové revoluce šikmé oči rozhodně nemají. Pochází totiž z Londýna a patří muži jménem John Spilsbury (1739–1769).
Ten se živí jako rytec a kreslíř map a v roce 1760 dumá nad tím, jak zpestřit anglickým dětem nekonečné hodiny zeměpisu. Nakonec přijde s řešením jednoduchým a přitom geniálním, které bude mít později dopad na celou společnost.
Nalepí jednu ze svých map na tvrdé dřevo, popadne truhlářskou pilku a několika zručnými tahy je rozřeže podle jednotlivých zemí. A vzdělávací hra je na světě.
Jejího autora v tu chvíli ani ve snu nenapadne, že právě přispěl ke vzniku herního fenoménu 20. století. Ale nepředbíhejme. I když má Spilsburyho nápad obrovský potenciál, není dlouho ničím víc než učební pomůckou, která nepřekročí anglické hranice.
Ach, ta pila…
Kdo ví, jak by to s jednou z nejoblíbenějších her současnosti tehdy dopadlo, nebýt skutečnosti, že se s přelomem 18. a 19. století začala rozšiřovat jako hračka.
Dřevěnou (mahagonovou či cedrovou) skládankou se však zprvu baví jen ti movitější, kteří mají na její pořízení patřičný kapitál. Mimo území Anglie se hra dostane ve druhé polovině 19. století.
Jednou z hybných sil, která ji postrčí přes kanál La Manche dál do světa, je i vynález lupénkové pily. Ta při rozřezávání poskytne jednotlivým dílkům jejich specifické, roztodivné tvary, které do sebe přesně zapadají a společně vytvářejí kýžený obrazec.
Navíc dělají hru obtížnější. V této době již přicházejí na scénu tvary dílků, jež známe z dnešní doby. Místo drahého dřeva se navíc při výrobě začínají používat překližky, na které se obrázky buď malovaly, nebo lepily.
Na konci 19. století spatří světlo světa i první puzzle z kartonu, určené primárně těm nejmenším obyvatelům naší planety.
Dřevo nahradil karton
Začátek 20. století posouvá oblíbenou hru opět blíž k těm nejprostším smrtelníkům, když právě se rozjíždějící strojní výroba stlačí její cenu dolů a rozšíří tak logickou zábavu i mezi nižší vrstvy. Tohle období je navíc jakýmsi epilogem dřevěných puzzle.
Ty jsou postupně vytlačeny těmi kartonovými, které navíc pozvolna opouštějí své jen dětské zaměření a stávají se koníčkem pro celou rodinu. Popularita „okousaných“ dílků stoupá rychleji než modul Apolla 11 k Měsíci.
Není se čemu divit, když je šikovný taťka dokáže vyrobit doma takřka na koleně. Navíc jde hravě nastavit různé stupně obtížnosti – stačí jen dílky zmenšit nebo je vyřezat nepravidelně.
Puzzle ve 3D i on-line
A kde vlastně puzzle vzaly svůj název? Původ má tohle slovo pravděpodobně v angličtině, kde výraz puzzle označuje libovolnou hádanku, skládačku nebo záhadu, a to i v přeneseném smyslu slova.
Skutečným ekvivalentem je ale „jigsaw puzzle“ – skládačka vzniklá rozřezáním pomalovaného prkénka lupénkovou pilou nebo laserem na jednotlivé dílky. Jak doba uhání kupředu, roste i vynalézavost jejich tvůrců.
Starou dobrou klasiku – ploché puzzle – už určitě každý z nás někdy zkoušel dát s menším či větším úspěchem dohromady. Ale co takhle zkusit složit tzv.
puzzle ball, kde jsou jednotlivé kusy zaoblené tak, že správně zasazené do sebe dají dohromady kouli (například takovou, jakou má ve znaku internetová encyklopedie Wikipedie). A to není vše.
Puzzle dnes už seženete i v rozměru 3D, s jejichž pomocí může u vás doma stát miniatura Eiffelovy věže, Big Benu a dalších slavných staveb.
A kdo nechce sedět skloněný nad haldou kartonových částeček, může sednout ke klávesnici a zkusit jejich on-line podobu, která se objevila v roce 2001 a ihned si získala velkou oblibu.
Z milionu kousků…
Dnes na nás puzzle číhají z regálů v mnoha různých velikostech. Od těch, jejichž krabice skýtá jen pár větších kousků určených dětem, přes ty složitější, s 500, 1 000 nebo 2 000 dílky.
A ti opravdu nároční skládači pak mohou sáhnout po škatuli s čísly 4 000 nebo 8 000. A komu by i tyhle počty přišly snadné… Největší sériově vyráběné puzzle na světě s famózními rozměry 570 x 157 cm uvedla v letošním roce na trh španělská firma EDUCA. Mají 33 600 dílků a po jejich složení (klobouk dolů před takovým šikulou) se před šťastným „skladatelem“ rozprostře obraz divočiny i s hojnou účastí zvířecí populace.
Největší puzzle na světě pak má na svědomí skupina nadšenců, kteří 28. září 2008 v německém městě Ravensburg za čtyři a tři čtvrtě hodiny sestavili obrazec, čítající 1 076 280 dílků a zabírající plochu přibližně 600 m² (tedy tolik, co domek s menší zahradou).
Překonali tak původní rekord z roku 2002, kdy byly v Singapuru dány dohromady puzzle obsahující 212 000 dílků.
„Chaotici“, „metodici“…
Stejně jako řada dalších her na bázi rébusů a hlavolamů, mají i puzzle svůj světový šampionát, na kterém si fandové z nejrůznějších koutů naší planety poměřují své síly. Skládání puzzle však nemusí sloužit jen ke zkrácení dlouhé chvíle.
Podle Alzheimer Society of Canada, první společnosti na světě věnující se problematice Alzheimerovy choroby, totiž puzzle udržují mozek aktivní a snižují tak riziko jeho neurodegenerativního onemocnění.
A to víte, že hráči puzzle se dělí na několik skupin, podle toho, jakým způsobem ke skládání přistoupí?
Podle předního českého matematika a člena Mensy RNDr. Jaroslava Flejberka existují „chaotici“, ti dílky zamíchají a rozsypou, aby po chvilce jejich přebírání prchli od rozdělané práce se slovy „Nemám si čas hrát“ nebo „Je to jednoduché“. Další kategorií jsou „metodici“ jedoucí podle své ověřené metody (např. složí nejdříve kraje, pak hlavní motiv atd.), a běda, když se ji někdo cizí pokusí narušit.
… „plánovači“ a „vizionáři“
Předposlední kategorie je určená tzv. „plánovačům“. Ti jednotlivé dílky rozdělí do skupin (kraj, modrá obloha, vnitřek obrazce atd.) a pak nutí každou procházející osobu, aby jim se skládáním pomohla. Nikdy však nedovolí rozložit již složený kousek.
A poslední „odrůdou“ hráčů puzzle jsou „vizionáři“. Ti taktéž třídí dílky do skupin, jsou však spíše samotářští. Začínají hlavním motivem, obvykle středem, a chtějí vidět, jak jim práce ubývá (vlastně přibývá).
Velmi snadno také přecházejí do poloh „plánovač“ či „metodik“ a je pro ně pak velmi obtížné vrátit se zpět. Takže, který typ na vás nejvíc sedí?
