Ptakopysk podivný skvěle reprezentuje svůj název. Je totiž v mnoha věcech opravdu podivný.

Tento tvor se začal vyvíjet před asi 110 miliony let a k jeho prvnímu odchytu v moderní době došlo v roce 1797. Tehdy byl však považován za podvod, a nebylo se čemu divit.

Vždyť ptakopyskův vzhled je opravdu zvláštní. Působí, jako by byl složen z více zvířecích druhů.

Tento noční obojživelník žije v malých vodních tocích Tasmánie, Australských Alp i v deštných pralesech australského státu Queensland. Na jihu Austrálie už vyhynul a jediná populace na tomto území byla uměle vytvořena na Klokaním ostrově.

Bez zubů, ale s ostruhami

Zatímco mladí ptakopyskové zuby mají, dospělí nikoli. Naopak tomu je v případě jedovatých ostruh na zadních nohách samců, které jsou u mladých jedinců kryté rohovinou a objevují se až po jejím odloupnutí.

Jed je přitom ohrožující pouze pro menší zvířata, člověka nezabije, ale dokáže ho pořádně potrápit. Způsobuje totiž bolest a dlouhodobé otoky.

Skvělý plavec

Ve vodě se ptakopysk pohybuje se zavřenýma očima. Plave předníma nohama, zadní tlapy a 10 až 15centimetrový ocas používá jako kormidlo. Na ptakopysčím jídelníčku je hlavně maso. Ze dna řek i při plavání získává sladkovodní raky, červy a larvy hmyzu.

Jde mu to i se zavřenýma očima, protože každý živočich vysílá elektrické pole. Právě jeho vnímání má ptakopysk nejvyvinutější ze všech savců.

Podobnost s plazy

Kostra ptakopysků má řadu specifik, mezi nimi přítomnost meziklíční kosti, kterou jiní savci nemají, naopak běžně se vyskytuje u plazů a obojživelníků. Ostatně s plazy má ptakopysk společné také držení těla, kdy nohy jsou vedle něj, nikoli pod ním.

Bydlení s dětmi si žádá větší noru

Mimo vodu ptakopysk běžně pobývá v norách umístěných nad hladinou u břehu. Na konci nory – spletitého tunelu dlouhého až 20 metrů, se nachází hnízdo vystlané rákosím, kam klade vejce. Ta jsou obvykle dvě až tři a většinou nedosahují ani dvou centimetrů.

A zatímco samička poté zůstává na čas v noře, otec se o potomstvo nestará vůbec.

Svítí!

A aby těch podivností nebylo málo, před pár lety se ukázalo, že ptakopysk má schopnost biofluorescence. Při ní buňky pohlcují krátkovlnné záření a vyzařují ho zpět v takových vlnových délkách, které vidí i člověk.

Toto světélkování mívá modrou, zelenou, červenou nebo žlutou barvu. Kožich ptakopyska se pod UV světlem, kde je biofluorescence viditelná, rozsvítil modrozeleně. K čemu jim tato schopnost slouží, však vědci dosud ani netuší.