Čínský císař utrhne stonek zelené rostliny. Její konec si strčí do pusy a začne ho pomalu žvýkat. Musí získat dost jasnozřivosti ke státnickému rozhodnutí, které ho teď, 3000 let př. n. l., právě čeká. Vyzve proto na pomoc svého společníka, drogu.

Z rostliny zvané chvojník (latinsky Ephedra), vzdáleně podobné přesličce, se začne uvolňovat stimulační látka efedrin. Panovníkovy smysly zbystří a mozek pracuje jako o závod.

„Rytina má zdůraznit, že císař musí být vždy bdělý a připravený řídit svoji říši,“ píše ve své knize o dopingu ve sportu český lékař MUDr. Jan Hnízdil o nejstarším, i když nepřímém důkazu, že už ve staré Číně před 5000 lety znali podivuhodné účinky této látky.

Protidrogová zkouška ála staré Řecko

Panovníci a sportovci hledali už ve starověku podporu v nejrůznějších látkách, které jim dovolovaly podat co nejvyšší výkon. Ve sportu pochází nejstarší zpráva o antidopingové zkoušce z řeckých Théb v 16. století př. n. l.

Před startem sportovních her museli účastníci dýchnout na rozhodčího. Dokázali tak, že nepili víno, které jim pravidla zakazovala.

Antičtí závodníci měli při kláních k dispozici odbornou péči, která možná není příliš daleko od té dnešní.

„O jejich přípravu se starali profesionální trenéři, z nichž jeden z nich měl obvykle na starost fyzickou zdatnost a složení stravy, druhý pak byl odborníkem na techniku,“ vysvětluje Hnízdil.

Pro vítězství potřeboval cukr

Při stanovení diet pro starořecké olympioniky vycházeli trenéři z vlastností různých zvířat, boxerům například doporučovali maso volů, ze kterého získají jejich sílu.

Zpráva z olympijských her z roku 668 př. n. l. se zmiňuje o vítězi v běhu na jeden stadion (192,7 metrů – pozn. red.), který se „dopoval“ sušenými fíky. Při přípravě na závod jedl hlavně plody fíkovníku.

Jeho běžecké schopnosti zřejmě podpořil v nich hojně obsažený a lehce stravitelný cukr fruktóza. Ten na „černé listině“ pravidel nejstarších olympijských her nebyl.

Veselá noc, ale špatné ráno

Když španělští kolonizátoři začali v 16. století dobývat Jižní Ameriku, setkávali se s národy, které měly s drogami velké zkušenosti.

Fernando Cortéz (1485 – 1547) si všímá, že mexičtí domorodci jedí dužinu z kaktusu Lophophora Wiliamsi, zvaného Peyote. Nepostrádají po ní dobrou náladu a bojovnost.

O této „taneční“ droze se zmiňuje i španělský mnich a kronikář Bernardino de Sahagún (1499 – 1590).

„Ti, co konzumují výtažek, nemají pocit hladu, ale zato mají údajně příjemné vidiny.“ Pod jejím vlivem prý Indiáni protančili celé noci. Ranní probuzení ovšem byla o to horší, většinou propadali zoufalství a brečeli.