„Vrazil dýku tu hluboko pod pasem do levé strany těla, táhl jí pomalu ku straně pravé a obrátiv ji potom v ráně, učinil krátký řez směrem nahoru,“ popisuje britský diplomat Algernon Mithford v roce 1868 seppuku.

O pět let později už je rituální sebevražda samurajů zakázaná. Japonsko se ocitá ve víru změn, které ve společnosti nenechají kámen na kameni… 

Americká flotila si roku roku 1853 vynutí přistání ve městě Edo a její velitel Matthew Calbraith Perry (1794–1858) žádá z pověření amerického prezidenta Millarda Filmora (1800–1874) o navázání obchodních styků. Japonský šógun pak pod tlakem amerických vojenských manévrů v Tokijském zálivu podepisuje 31. března 1854 nevýhodnou smlouvu o míru.

Následují podobné smlouvy s Velkou Británií, Ruskem a Nizozemskem. Japonsko musí otevřít přístavy cizím lodím. Ctitelé dávných tradic se bojí, že cizinci jejich zemi jejich vydrancují a promění ve svoji kolonii. 

Uctívejte císaře a vyžeňte barbary 

 „Sonnó džoi (ctěte císaře, vyžeňte barbary),“ křičí oddíly nespokojených samurajů a roku 1868 vtrhnou do paláce šóguna Jošinobua Tokugawy (1837–1913), který předá císaři Meidžimu (1852–1912) rezignaci. Země se po více než 600 letech šógunátu vrací zpátky k silné císařské vládě. Meidži stěhuje svůj dvůr z Kjóta do Eda, jehož název se mění na Tokio. S Hirobumi Itóem (1841–1909), potomkem samurajů, který studoval ve Velké Británii, chce zaostalou zemi proměnit v moderní konstituční monarchii. Itó zavádí decimální soustavu, díky níž vznikne nová japonská měna jen, zakládá tokijskou burzu a zaslouží se o vytvoření ústavy přijaté roku 1889. 

Císařovna Haruko vymění kimono za evropské šaty 

Císař Meidži má po svém boku císařovnu Haruko (1849–1914). Dívenku z rodu Fujiwara všichni označují za zázračné dítě. V pouhých čtyřech letech už zvládne číst poezii, jako pětiletá skládá vlastní verše.

S texty v klasické čínštině si poradí už v sedmi letech a studuje japonskou kaligrafii. Později zvládne i aranžování květin ikebana a čajový obřad, typické dovednosti japonské dívky.

Za císaře se provdá 2. září 1867. Jako první po několika staletích smí užívat titul císařova žena.

Začíná dokonce v roce 1886 nosit na veřejnosti jenom oblečení v západním stylu. Svými veřejnými vystoupeními boří zažitá pravidla, že japonská žena se má totiž držet v ústraní. Haruko ale navštěvuje továrny, školy, účastní se armádních cvičení.

Dokonce když její manžel v roce 1888 onemocní, sama přijme thajského vyslance. Zakládá také japonský Červený kříž.  

Bolest neprozradí 

Samuraj si obratně dýkou rozřízne břicho, ale bolest neprozradí ani jediným vzdechem. „V okamžiku vyskočil Kaišaku, který dosud vedle odsouzence klečel a každý pohyb jeho ostře pozoroval, a mávnul mečem nad jeho hlavou – ozvala se těžká rána a hlomozný pád – jediným tnutím oddělil hlavu od těla,“ vypráví Brit Algernon Mithford (1837–1916) příběh, který se stává dávnou historií.

Roku 1876 totiž dochází ke zrušení společenské vrstvy samurajů. Seppuku se už nesmí praktikovat.  

Vůdce povstání zvolí dobrovolnou smrt  

Podle vyhlášky Haitorei se na veřejnosti nesmí nosit meč. Stát slíbí samurajům důchod, jenže sliby nedodrží. Příspěvky jsou mnohem nižší. Mnozí samurajové prodávají své pozemky, a přesto chudnou. V roce 1877 proto vyprovokují vzpouru.

V bitvě o Širojamu císařská armáda svými děly a puškami zmasakruje 25 tisíc samurajů ze čtyřicetitisícové armády. Vůdce jejich povstání Takamori Saigó (1828–1877) si zatne dýku do břicha přímo na bitevním poli.