Displej notebooku září do tmy podzimní noci. Zahýbání myší, zrušení spořiče. Práce sama od sebe nepřibývá. Čas, kdy se má projekt odevzdat, se blíží sedmimílovým krokem. Nádobí je umyté, prádlo vyprané… Tak ještě jeden díl seriálu? Nebo jen koukání z okna? Vždyť ve stresu se přeci pracuje nejrychleji!
Není to lenost, ale v lecčem si s ní nezadá. Řeč je o prokrastinaci, termínu, který poslední roky hýbe světem. Možná to také znáte: Ty důležité věci a povinnosti odšupujeme do nejzazších možných termínů. A nemusíme místo jejich plnění lenivět.
Jen děláme věci, které se můžou udělat kdykoliv, nebo zkrátka nemají prioritu. Nakonec přijde pocit bezmoci, že nic neděláme a nic nestíháme. Zní to jednoduše – prostě začít dělat úkoly včas.
Jenže kdyby to bylo tak jednoduché, nealarmovali by psychologové, kouči a manažeři, že za posledních deset let vzrostla prokrastinace u lidí desetinásobně.
MOTIVACE? ŽÁDNÁ…
Vážně se pod tlakem pracuje lépe? U některých lidí to platit může, většina se ale vystavuje zbytečnému stresu, výčitkám a neefektivitě či následným chybám ze spěchu. Prokrastinace bohužel není ani formou odpočinku. Z toho získáme energii a cítíme se pak lépe.
„Ztrácíme čas váháním a odkládáním a život zatím běží dál,“ říká už římský filozof Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.). Jenže, co s tím, když efektivita zůstává někde za humny a naše vnitřní motivace klesá k bodu mrazu?
DOPAMIN? ANO, ALE PŘIROZENĚ
Bez řádné motivace nám chybí neuropřenašeč dopamin. Zjednodušeně řečeno nám mozek nepřihrává příjemné pocity z toho, co děláme. Naše kreativita, paměť a schopnost učit se je na nule.
Ostatně neschopnost „frčet“ na dopaminu bývá jedním z důvodů, proč někdo končí na stimulačních drogách s kokainem v popředí. Proč je dnes neschopnost se k něčemu „dokopat“ tak na vzestupu? Z velké části za to může možnost volby.
Čím víc možností máme, tím hůř se rozhodujeme. Jsme přehlceni informacemi a toneme v chaosu. Rozhodnutí a činy tak odkládáme.
CÍL? HURÁ! A CO DÁL?
Jak tuhle prokrastinační zeď prolomit? Mnoha lidem pomáhá stanovení cílů – zasloužený finiš přeci táhne všechny vpřed. I to má ale háček. Časem si na to zvykneme. Říká se tomu hédonická adaptace. Je to podobné, jako když si koupíte nový skvělý telefon.
První týden panuje obvykle nadšení. A pak je to už další normální věc v našem životě. Až na jednu maličkost. Bylo by těžké přejít zpět na horší model. Stane se z vás člověk závislý na dosažení finiše.
V mozku se vám budou při jeho dosažení aktivovat stejná centra, jako po již zmíněném kokainu. Ale je to jako s tím telefonem. I cíle budou muset být stále lepší a náročnější.
Mnohem výhodnější proto je, pokusit se o nastavení kompromisu tím, že i cesta může být cíl.
MALÝMI KRŮČKY K ÚSPĚCHU
Nezkoušejte všechny změny udělat najednou. Schválně – kolika lidem vydrží novoroční předsevzetí? Menšině. Jde o příliš silný náraz. Stanovte si nižší pravidelné limity a ty dodržujte, ať si na ně zvyknete.
Zaveďte si tabulku, do které si budete tyhle malé splněné cíle odškrtávat. Podle psychologů stačí u činnosti vydržet pouhé tři minuty denně na to, aby vznikl takzvaný metanávyk, na který si už prokrastinace nepřijde.
Do denního rozvrhu začleňte i motivační povzbuzovače. Jsou dobré a zároveň nadopují mozek. Ideálně s obsahem přirozených cukrů. Třeba sklenici džusu nebo zralé ovoce. Své udělá i krátká procházka. Stačí pět až deset minut venku a mozek nabere novou energii.
