Je aprílový den roku 1934. Stojíme před strohou neoklasicistní fasádou pražské Městské knihovny, dokončenou před šesti lety. Do srdce Prahy, Staroměstského náměstí, je to co by kamenem dohodil. Hlavním vchodem knihovny proudí davy čtenářů.

První kapky deště nás nutí přesunout se pod podloubí na rohu.

Najdeme nenápadné dveře, do kterých vstupuje málokdo. Nejčastěji je bere za kliku JUDr. Karel Baxa (1863-1938). První a dodnes jediný obyvatel bytu ve druhém patře je na počátku 20. století v Praze nepřehlédnutelnou postavou.

U synovce Karla Havlíčka Borovského se nelze divit, že se zapletl s politikou. Stává se postupně členem několika stran. Poslední z nich, České straně národně sociální, zůstává věrný od roku 1911 až do konce života.

Působí jako advokát v Praze a jeho jméno se objevuje ve dvou velkých sporech (proces s Omladinou a s Leopoldem Hilsnerem). Roku 1919 je zvolen pražským starostou, a později třikrát za sebou primátorem (1923,1927,1932).

Bez bytu ani ránu Zákon o Velké Praze z roku 1920 zaskočil ředitele Městské knihovny Jana Thona. Když se k Praze připojí předměstí a dosud samostatná města (například Smíchov nebo Královské Vinohrady), jak vyřešit přírůstek nových čtenářů a knih?

Odpověď zní: postavit novou knihovnu. Pomoc mu nabídl ředitel Pražské městské pojišťovny Antonín Šebek. S Janem Thonem podávají Městské radě návrh postavit na rohu Valentinské, Žatecké a Platnéřské ulice budovu na náklady pojišťovny.

Rada souhlasí, má ale jednu podmínku: v budově nesmí chybět reprezentativní byt pro primátora! Karel Baxa nezapomněl na své vlastní pohodlí. K dobru mu ale můžeme přičíst, že během jeho „vlády“ se město úspěšně rozvíjelo.

Nafukovací budova Architekt František Roith projektuje hlavně rodinné domky a vily. Městská knihovna je jeho první veřejnou zakázkou a zároveň velkou zkouškou, ve které uspěl na výbornou. Budova, otevřená k desátému výročí vzniku Československé republiky, ukrývá obrovské prostory.

Nenajdeme v ní jenom knihovnu, postavenou pro rovný milión knih, ale i dva přednáškové sály (pro 450 a 800 návštěvníků), obrazárnu Vlastenecké společnosti přátel umění a divadlo s 280 místy. Nechybí reprezentační prostory pro přijímání oficiálních delegací a byt pro prvního muže Prahy, jeho pracovna a tři apartmá pro hosty.

Je neuvěřitelné, co se do nenápadného domu uprostřed města vejde! Art deco udává styl primátorské rezidence i bytu. Všechno musí být nej. Používají se ty nejkvalitnější přírodní materiály, které zpracovávají nejlepší řemeslníci.

Celek musí být harmonický, nelze podcenit ani nejmenší detaily. Každý se tu má cítit dobře, proto přednost dostávají tlumené, lomené barvy (například terakota nebo lahvová zeleň) před křiklavou ostrostí.

K ruce má sedmnáct služebných Primátor Karel Baxa se do bytu nastěhuje v roce 1930. Se svou ženou Amélií v něm strávil sedm šťastných let až do rezignace ze zdravotních důvodů v roce 1937. Jejich manželství, během kterého se narodila dcera Eva, bylo velmi harmonické.

Paní Baxová to měla s údržbou rezidence a bytu, který zahrnoval rozlehlé prostory vstupní haly, obývacího pokoje, ložnice, pracovny a příslušenství, jednoduché, k ruce měla sedmnáct služebných. Právě kvůli náročnosti na údržbu tu žádný z pozdějších primátorů nechtěl bydlet…

Reprezentativní prostory nejsou ideální pro rodinný život. Při představě dětí pobíhajících kolem vzácné vázy ve stylu art deco budou rodičům vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Na krátkou dobu se sem nastěhoval během druhé světové války jenom Josef Pfitzner, německý náměstek primátora.

Baxova manželka pocházela z chorvatské Opatije a v Praze strávila šedesát let. V rodině Jurkovičových (její rodné příjmení) se dodnes dědí šálky na kávu s pražským erbem.