„Dějiny švédské neutrality jsou plné rozporů, nedůsledností a ústupků, jakož i morálně sporných rozhodnutí.
Ani úspěšné prosazení neutrální linie vůči velmocím či agresivním sousedům nebylo vždy jen zásluhou Švédů samotných,“ poznamenává současný český historik Zdeněk Hojda.
Poprvé Švédové svoji neutralitu vyhlásí roku 1814. Další panovníci neutralitu několikrát potvrzují, třeba v roce 1834 deklarací krále Karla XIV. Johana (1763 – 1844) z dynastie Bernadottů.
I když Švédsko od roku 1814 neúčastní žádných bojů, minimálně dvakrát svůj postoj poruší. V roce 1864 při prusko-rakousko-dánské válce přistávají v Dánsku švédské lodě a za zimních bojů mezi SSSR a Finskem na přelomu let 1939/1940 stojí na straně Finů.
V předvečer 2. světové války Švédové dobře vědí, že se mohou spolehnout jedině sami na sebe a snad ještě na své sousedy. Skandinávští ministři (švédský, norský a dánský) se scházejí v květnu 1938 a sepisují soubor pravidel neutrality.
Ten zakazuje například přelety vojenských letadel nad jejich územím nebo ponorkové operace v pobřežních vodách. Po 1. září 1939 přibude ještě zákaz vývozu vojenského materiálu do válčících zemí.
Na rozdíl od podobné smlouvy platící za první světové války v něm ovšem chybí poznámka, že státy nebudou ekonomicky podporovat jednu z válčících stran. Jde o mazaný záměr, umožňující obchodovat podle situace.
Penězovod do Finska
30. listopadu 1940 Sovětský svaz zaútočí na Finsko. Švédové zaskočeným Finům posílají zbraně a munici.
Když osm tisíc švédských dobrovolníků překročí finské hranice, odbudou protesty Rusů s tím, že podle pátého článku haagské konvence (dohody z mírových konferencí z Haagu z let 1899 a 1907– pozn. red.):
„Neutrální stát není povinen bránit jednotlivcům z řad vlastních občanů sloužit v jednotkách bojujících států.“ Do Finska na materiální pomoci do Finska doteče 500 milionů švédských korun. Podstatně horší manévrovací prostor má Švédsko při napadení Dánska a Norska Německem 9. dubna 1940. Pomoc Finsku vyčerpala jeho finanční rezervy a teď bruslí mezi německými žádostmi o koncese na dodávky železné rudy a dánskými a norskými očekáváními.
Němcům odmítnou převážet po švédských železnicích vojenskou techniku, ale povolí vlaky s potravinami, zdravotními potřebami a šaty. Občas ale se v transportu objeví i ilegální vojenské zásilky a švédské stráže mhouří oči…
Kritika za ústupky
Atmosféra v zemi je napjatá: 80 – 90 procent švédských obyvatel fandí Spojencům (koalice proti Ose), ale možná až 70 procent armádních důstojníků včetně generála Olofa Thörnella (1877 – 1977) sympatizuje spíš s Němci.
Dochází k dalším švédským ústupkům.
„Pokud odmítnete, rezignuji,“ nabízí svoji hlavu konzervativní premiér Gösta Bagge (1882 – 1951), když nacisté v červnu 1941 žádají, aby jejich 163. Engelbrechtova vojenská divize směla projet přes švédské území.
Snaží se vyhovět, ale zase si s nepřítelem moc nezadat. Občané ovšem jeho krok neschvalují a pouštějí se do ostré veřejné debaty.
Neobětujeme vlastní zemi!
Nabídne tedy vysvětlení, že nejde o porušení haagských konvencí, protože vojáky nedopravují z bojových pozic nebo na ně.
Posiluje sice obchod s Německem, ale na druhou stranu se snaží pomáhat Norům posíláním potravin, prefabrikovaných domů nebo zdravotnického materiálu a na podzim 1943 přijme cca 8000 dánských židovských uprchlíků.
Poslední dva válečné roky Bagge stále víc spolupracuje se Spojenci. Švédské postoje obhajuje po válce v červenci 1945 ministr zahraničí Christian Günther (1886 – 1966):
„Byli jsme zajedno v tom, že se musíme vyhnout zatažení do války a rozhodli jsme se také pomáhat našim sousedům co možná nejvíc, aniž bychom obětovali vlastní zemi.“