Skip to content

Proč si Hannibal zvolil sebevraždu jedem?

Zášť jeho otce Hamilkara vůči Římu přechází i na syna. V Baalově chrámu v Kartágu ve věku 9 let před odchodem do Ibérie (237 př. n. l.) slibuje: „Přísahám, že jakmile mi to věk dovolí, ohněm a železem určím osud Říma.

Na bojištích stráví celkem 17 let.

V mládí ho vzdělává spartský učitel a filozof Sosylos. Chlapec se kromě punštiny výborně naučí i řecky. Vynikající schopnosti prokáže později, když se jako velitel žoldnéřského vojska různých národností bez problémů dorozumí i v jiných jazycích.

Po smrti svého otce roku 228 př. n. l. se vyznamenává v obtížných bojích proti iberským kmenům jako velitel jízdy. O sedm let později se stává velitelem všech kartaginských vojsk. Je mu 25 let a dobývá Hispánii.

Přelomem v jeho životě je bitva u řeky Tajo, kde poprvé dává na frak silnějšímu soupeři.

Proslaví se hlavně přechodem Alp na slonech.

Spousta žoldnéřů

Jeho vojáci jsou převážně žoldnéři, pocházejí z Ibérie, Libyje a doplňují je baleárští prakovníci. Lehkou kavalerii tvoří 4000 Numidů, nejlepší jezdci a nejzdatnější bojovníci 2. punské války. Bez svého blízkého přítele velitele Maharbala by určitě nedosáhl tolika vítězství.

Když zdolá přechod Pyrenejí, dostává se do Galie, kde se proti němu postaví Keltové. Nakonec se mu podaří přesvědčit je, aby dovolili projít jejich územím. Uvědomuje si, že potřebuje jen oddané vojáky a propouští 7000 nepříliš spolehlivých žoldnéřů.

Nenáviust k Římanům do Hannibalova nitra zasel už jeho otec.

Vojsko v sevření

Vítězství u Trasimenského jezera roku 217 př. n. l. využívá k pochodu do střední a jižní Itálie. Římané ho chtějí co nejrychleji zničit, proto shromažďují obrovské vojsko, které tvoří 80 000 mužů pěchoty a 6000 jezdců.

Kartaginec má jenom 35 000 pěšáků a 10 000 jezdců. Římanům ale chystá past. Nejudatnější bojovníci umístění na křídlech armády se na začátku boje stahují. Uprostřed, ve směru hlavního římského útoku, jsou jenom galští a italští žoldnéři.

Zatímco tady probíhají boje, křídla se zformují a kartaginská armáda sevře římské vojsko. Obrovské krveprolití končí Punovým vítězstvím.

V bitvě u Kann se jeho kořistí stanou prsteny padlých nepřátel.

Pomůže lest

Politika římského vojevůdce Quinta Fabia Maxima (280 př. n. l. – 203 př. n. l.) je roku 216 př. n. l. obezřetná. Vyhýbá se střetnutí a drží se taktiky „spálené země“. Obyvatelé se stěhují do pevností a všechno ostatní pohltí oheň.

Nic se nesmí dostat do cizích rukou! Díky tomu ho všichni považují za zbabělce a přezdívají mu „váhavec.“ Nakonec se rozhodne, a v Kampánii u Kann svého protivníka, který se zdánlivě chystá k přezimování, obklíčí a odřízne mu cestu.

Chce mu znemožnit manévrování. Punský vojevůdce ale opět připravuje lest: 2000 volům nechává přivázat na rohy louče. Vojáci je v noci zapálí a zvířata vyženou na nedaleký kopec. Římané si myslí, že právě tady se nepřátelé chystají uskutečnit průlom a vyrážejí volům naproti.

Kartaginci se mezitím uvolněným průsmykem dostanou z obklíčení.

Římský vojevůdce Quintus Fabius Maximus má pověst váhavce.

Nedostatek obléhacích strojů

Ani drtivé vítězství u Kann roku 216 př. n. l. ho nepřimělo k útoku na Řím. Jeho věrný vojevůdce Maharbal mu vytýká: „Bohové skutečně nedali jednomu člověku všechno! Vítězit, Hannibale, umíš, ale vítězství využít neumíš!

“ Má teď přece nejlepší příležitost dotáhnout své plány až do vítězného konce! Pun je ale prozíravý a dobře ví, co dělá. Ačkoli ztráty jeho vojska (cca 6000 mužů) byly proti římským (uvádí se až 50 000) nesrovnatelně nižší, přesto jsou vzhledem k velikosti vojska citelné a všichni jsou vyčerpaní.

Nemá dostatek nezbytných obléhacích strojů, ani zajištěné zásobování. Dobýt půlmilionové město se proto nepokusí. Jeho pozdější útok roku 212 př. n. l. je jenom klamem.

Na dvoře syrského krále Antiocha III. mu také pšenka nekvete.

Vstříc svému konci

Když se roku 196 př. n. l. stane suffetem (úředník s pravomocemi konzula) v rodném Kartágu, pobouří svými reformami vládu, a ta ho vyštve z města. Neuspěje ani na dvoře syrského krále Antiocha III. (241 př. n. l. – 187 př. n. l.), kterého nabádá k válce proti Římu. V maloasijské Bithýnii také není vítaným hostem. Když se dozví, že ho král Prúsiás I. (228 př. n. l. – 182 př. n. l.) chce vydat Římanům, zvolí roku 183 př. n. l.

raději sebevraždu jedem. Jeho poslední slova zní: „Nastává čas ukončit strach Římanů. Již nemusí čekat na smrt starého muže, který jim způsobil tolik starostí.“

Foto: Wikimedia Commons
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Osobnosti
Zobrazit více …