Nikdo dodnes přesně neví, kdo panoš Jaroslav vlastně byl! Například historik Rudolf Urbánek (1877–1962) soudí, že pochází z rodu Písklat z Jaroslavi u Chocně, jiní jméno považují za křestní.
František Palacký (1798–1876) si myslí, že je panošem samotného vedoucího výpravy, Albrechta Kostky z Postupic (1449–1477).
Jedno je jisté, nevzdělanec by se nemohl zúčastnit tak významné královské mise, jakým poselstvo s pověřením Jiříka z Poděbrad zcela jistě je. Nepochybujeme proto, že Jaroslav má univerzitní vzdělání.
Pravděpodobně už je členem výpravy do Říma k papeži Piovi II. (1405–1464) roku 1462. Svatý otec ale nemá chuť jednat s Čechy.
S husitskými rebely chce jednou pro vždy skoncovat i Piův nástupce, Pavel II. (1417–1471), který na českého krále Jiříka z Poděbrad (1420–1471) uvaluje klatbu.
Král strašpytel
Jiřík ale má promyšlený plán. Není mu po chuti, jak se papež plete do světských záležitostí a v hlavě mu zraje myšlenka na spolek evropských panovníků, který by občas uspořádal sjezd.
Jeho předsedou má být francouzský král Ludvík XI. (1423–1483), je ale potřeba ho přesvědčit, aby se nevděčné úlohy ujal.
Dostanou to za úkol dva ostřílení diplomaté, Albrecht Kostka a Ital Antonio Marini. Výprava, které se v květnu 1464 účastní i Jaroslav, honí panovníka, který se toulá po lovech. Panoš je otrávený, že Ludvík otálí s přijetím:
„Pan Antonio jel opět sám ke králi, aby zvěděl, kterou hodinu by mohl býti přístup k Jeho Milosti.“ Má to sice být ve čtyři hodiny, ale delegace dlouho tvrdne v předpokoji. Když je Ludvík konečně přijme, jejich názory ho nezajímají.
Tvrdí sice, že chce být s českým králem zadobře, ovšem, nechce prý „přilnout ani přáti žádnému z bludů.“ Bojí se církve.
Hůl místo argumentů
Jaroslav vidí, že celá mise skončí krachem. Jak říká, francouzští dvořané trousí mezi sebou poznámky, „že z Čech psali za námi listy, vypisujíce o králi českém, že jsme všichni kacíři.“ Přesto se nevzdává a stává se diplomatem z profese.
Rok po francouzské cestě, v prosinci 1465 veze do Říma od Jiřího z Poděbrad list pro papeže Pavla II. Setkání se ale nevyvede. Sotva Jaroslav na úvod uctivě řekne: „Vaše Svatosti, přivážím vám list od krále českého“, papež takovou drzost nezvládne.
Ten přivandrovalec kdoví odkud si dovolí nazývat králem bezbožníka, kterého on vzal do klatby! Přestane se ovládat. „Vy bezbožná bestie, okamžitě ven!“ Vztek ho nepřejde ani po několika dnech.
Když Jaroslava o Vánocích uvidí v kostele, nechá ho odtamtud vyhnat holí. Statečného posla tím neodradí. Do Říma se vydává znovu, tentokrát s Jiříkovým důvěrníkem Zdeňkem Kostkou.
Papeže ať sebere čert
O Jaroslavův deník nikdo nestojí. Po staletí na něj sedá prach v městském archivu Českých Budějovic.
Tiskem ho vydává teprve František Palacký roku 1826. Dobře ale ví, že by ho cenzura hnala, proto už při opisování vynechává narážky na papeže, které si členové výpravy neodpustili.
Když Antonio Marini uslyší poznámky dvořanů, že se český král nemá bez vědomí Svatého otce plést do věcí, které mu nepřísluší, vzkypí v něm žluč.
„Čert v tom papeži, není horšího a nešlechetnějšího člověka ve světě, a vy chcete, aby bez něho nic dobrého nebylo sjednáno.“ Přidává se i naštvaný Albrecht Kostka:
„Všechny věci, které na Svatého otce slušejí, zachováváme Jeho Svatosti, a též i císařově Milosti, ale divná věc je, že vy preláti neradi vidíte, nebo nedopouštíte, aby co dobrého světští lidé mezi sebou jednali.“
