O nutnosti přizpůsobovat se měnícím se životním podmínkám hovořil už Charles Darwin, otec evoluce. Zajímavé je, že zatímco některé druhy se rychle mění ještě dnes, jiné zůstávají miliony let stejné. Co je příčinou tohoto paradoxu?
V roce 1859 vydal britský přírodovědec Charles Darwin (1809–1882) knihu O původu druhů, ve které představil svoji evoluční teorii, založenou na přirozeném výběru. Tvrdil, že v přírodě přežijí jen takoví jedinci, kteří se co nejlépe přizpůsobí prostředí, v němž žijí.
Zajímavé je, že zatímco některá zvířata musejí aktuálně čelit výzvám v podobě změn klimatu nebo činnosti člověka, jiná se vůbec nemění. Proč? Tyto druhy již existují tak dlouho, že se stihly dokonale přizpůsobit svému prostředí, které je rovněž stálé.
Nyní tedy již nemají důvod se měnit.
Zvířata, která se nemění:
Krokodýl (Crocodylus)
Velikost: 1,5–6 metrů
Stáří: až 80 let
Potrava: větší druhy uloví i zebru nebo mladého hrocha, menší se živí rybami
Krokodýli nejsou teplokrevní, teplota jejich těla závisí na teplotě okolí. Proto se tak rádi vyhřívají, pomáhá jim to i při trávení. Kvůli němu polykají také kameny, které jim zůstávají v žaludku a slouží k rozmělňování potravy i jako zátěž při potápění.
Jejich silný, po stranách zploštělý ocas jim umožňuje perfektní pohyb ve vodě. Ze všech plazů mají nejdokonalejší mozek. Dobře vyvinutý je i jejich zrak (vidí dobře za tmy), sluch a čich. Stisk jejich čelisti je pro kořist smrtelný.
Krokodýlí krev pak obsahuje speciální proteiny, které likvidují široké spektrum bakterií a virů – mají proto skvělou imunitu.
Proč se nemění?
Řád Crocodilia, ze kterého pocházejí současné druhy, se objevil před 195 miliony let. Původně obývali krokodýli i souš, ale zde museli o přežití bojovat s dinosaury, proto se uchýlili do vod, kde neměli nepřátele.
A byla to právě voda, která jim umožnila přežít dodnes. Klimatické změny, které se rozpoutaly před 65 miliony lety, se právě vodního prostředí dotkly nejméně a umožnily vodním druhům další existenci.
Navíc krokodýli vydrží až 4 měsíce bez potravy a vody.
Žralok (Selachimorpha)
Velikost: 1–12 metrů
Stáří: až 30 let
Potrava: loví ryby, mořské živočichy, ptáky a ploutvonožce (tuleni, mroži, lachtani)
Tito predátoři obývají většinu rozlohy moří a oceánů. Mají ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu, které vyrůstají v několika řadách, funkční je však vždy jen první. Počet řad není konečný, neustále jim dorůstají.
Spodní zuby slouží k přidržení kořisti, horní k řezání. V těle mají žraloci zvláštní látku skvalen, která jim slouží k nadlehčování a lepšímu pohybu ve vodě. Vyhledat kořist jim pomáhají tzv. Lorenziho ampule, která zaznamenává změnu elektromagnetického pole.
Proč se nemění?
Moderní žraloci se začali objevovat přibližně před 100 miliony let. Za dobu své existence se výborně přizpůsobili životu ve vodě a nepotřebují se dále měnit. V minulosti však změnou prošla jejich čelist.
Pravěcí žraloci měli totiž horní čelist pevně spojenou s lebkou, a tak mohli lovit jen malou kořist. Postupem času se jim však tlama podsunula pod hlavu a horní čelist se stala pohyblivou. Díky tomu mohou dnešní žraloci pozřít i úlovek obřích rozměrů.
Nejprimitivnější a nejstarší žraloci jsou tzv. šedouni (Hexanchiformes), kteří mívají 6 až 7 žaberních štěrbin (ostatní druhy jen 5) a nemají mžurku (blanité třetí oční víčko).
Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus)
Velikost: 30–40 cm plus ocas cca 8–15 cm
Stáří: až 16 let (v zajetí 6 let)
Potrava: červi, larvy hmyzu, sladkovodní raci
Tento australský endemit svým vzhledem připomíná kachnu (zobák a plovací blány), bobra (ocas) a vydru (tělo pokryté hnědou kožešinou) v jednom. Je to obojživelník a noční živočich, kořist vyhledává pomocí elektrolokace (podobně jako žralok).
Mláďata se líhnou z vajec, ale sají mléko z tzv. mléčných políček na těle matky. Samci mají na nohou jedové ostruhy. Jejich jed člověka neusmrtí, způsobí mu však velkou bolest a otoky.
Proč se nemění?
Vývoj ptakopysků započal asi před 110 miliony let, nejstarší nalezené fosilie jsou staré 31 milionů let a pocházejí z Jižní Ameriky, kde již ptakopysk nežije. Nedávno byl objeven zub jiného příbuzného dnešního ptakopyska obdurodona, který žil před 5 až 15 miliony let a na délku měřil až jeden metr.
Vědci se domnívají, že přežít ptakopyskovi ba území izolované Austrálie, jeho domoviny, mohla pomoci i jeho nízká tělesná teplota kolem 32 °C, tak netypická pro savce. K další evoluci nemá zatím důvod.
Ostrorep americký (Limulus polyphemus)
Velikost: až 60 cm
Stáří: až několik desítek let
Potrava: drobní bezobratlí živočichové
Nápadným znakem ostrorepů je hrozivě vyhlížející krunýř a osten. Nemají krev, ale modrou krvomízu, která obsahuje měď. Potravu loví zahrabaní na mořském dně, ale dokážou i plavat. Mají pět párů nohou, z toho 4 jsou zakončené klepítky.
Kladou 200 až 300 vajíček. Ostrorep americký žije zejména v Mexickém zálivu a na severním atlantském pobřeží Severní Ameriky.
Proč se nemění?
Ostrorepi jsou vodní členovci, patřící mezi klepítkatce. Jsou dokonale přizpůsobeni životu na mořském dně, proto se za posledních 200 milionů let nezměnili. Dnešní ostrorepi se velmi podobají těm, kteří obývali planetu před 570 miliony let.
Proto jsou označováni za živoucí fosilie, patří ostatně k nejbližším příbuzným trilobitů. Z původních 42 rodů se dodnes zachovaly jen 4. Nálezy ovšem ukazují, že prvohorní ostrorepi byli mnohem menší než ti dnešní, někteří měřili jen 1 cm.
Latimérie podivná (Latimeria chalumnae)
Velikost: 1,5–2 metry
Stáří: asi 24 let
Potrava: drobní mořští živočichové, hlavonožci
Latimérie podivná má modravou barvu, její příbuzná latimérie celebeská je hnědá se zlatými skvrnami. Žijí v hloubkách kolem 200 metrů, po skalnatém dně lezou pomocí dlouhých svalnatých párových ploutví.
Vidí stejně dobře jako kočka, k orientaci využívají elektroreceptory, podobně jako žralok. Za kořistí či při útěku je schopna vyrazit rychlostí až 26 m/s, s čímž jim pomáhá ocasní ploutev a zdrsnělé šupiny na povrchu těla.
Proč se nemění?
Latimérie je jediným zástupcem lalokoploutvých ryb, které obývaly naši planetu před 300 miliony let, a dlouho se mělo za to, že vyhynuly před 70 miliony let. Až do roku 1938, kdy byla u břehů Afriky vylovena živá latimérie.
V roce 1998 byl pak objeven druhý žijící druh. Latimérie jsou označovány za živoucí fosilie a vývojový předstupeň obojživelníků. U mořského dna jsou jejich životní podmínky neměnné, i tak se ale jejich populace odhaduje jen na cca 500 kusů.
Zvířata, která se mění:
Puštík obecný (Strix aluco)
Velikost: 36–43 cm (rozpětí křídel 81 až 96 cm)
Stáří: až 18 let
Potrava: lesní hlodavci (myšice), hmyzožravci (rejsek, krtek), ptáci (sojky) a obojživelníci (žáby), větší hmyz a výjimečně ryby
Puštík žije v celé Eurasii, převážně v lesích. Běžný je i u nás, jeho populace se zde pohybuje mezi 6 až 9 tisíci. Je to vcelku nenápadná sova s mohutnou hlavou. Má okrouhlý obličej se závojem a hnědočerné oči.
Aktivní je v noci, kdy je možné ji slyšet i hlasitě houkat. Hnízda si buduje ve stromových dutinách, snáší 2–5 vajec, která samice urputně brání. V takovou chvíli je schopna napadnou i velkou šelmu či člověka a připravit je o zrak.
V čem se mění a proč?
Barva puštíků se pohybuje od šedé přes různé odstíny hnědé až po rezavou s tmavým žíháním. V severněji ležících oblastech kvůli studeným bílým zimám převažovali šedě zbarvení puštíci, kteří byli na sněhu lépe chráněni před predátory.
Tím, že se v posledních 50 letech zimy zmírňují, jsou šedé sovy na ústupu, a naopak hnědé dominují, protože jejich barva evokuje kůru stromů, a tak je v lese dobře chrání před napadením. Tím, že přežívá více hnědých puštíků, rodí se také více hnědě zbarvených mláďat.
Důvod změny: klima
Myš domácí (Mus musculus)
Velikost: 7–11 cm (bez ocasu)
Stáří: 1,5–3 roky
Potrava: semena, obilná zrna, lidské potraviny
Myš domácí je velmi rozšířený hlodavec, který žije v blízkosti lidských sídel. Jeho barva jde od žlutohnědé až po šedočernou. Má výborný sluch a čich, zato zrak není příliš vyvinutý. Za potravou se vydává hlavně v noci, zkouší žrát vše, co je v domě včetně mýdla a svíček.
Nejradši má obilí, vyhledává proto hlavně sýpky, stodoly a spíže. Více, než zvládne sežrat, toho znehodnotí svým trusem a močí. Na člověka může přenášet různé choroby (salmonelózu) a parazity (tasemnice).
V čem se mění a proč?
Člověk považuje myši za škůdce a odjakživa se je snažil hubit. Používal k tomu zejména warfarin, látku zabraňující srážení krve. U lidí je využívána jako lék, myším způsobuje vnitřní krvácení. Jenže myši získaly vůči tomuto jedu odolnost, a to dvěma cestami – prostřednictvím mutace u myši středozemní (Mus spretus), která se tak zřejmě vypořádávala s nedostatkem vitaminu K, a navíc přenosem mezi druhy, tedy křížením myši domácí a středozemní, ke kterému došlo asi na území Španělska či severu Afriky, kde oba druhy žijí.
Důvod změny: činnost člověka
Slon (Elefantidae)
Velikost: výška až 4 metry, délka až 9 metrů
Stáří: až 90 let
Potrava: tráva, listí, kořínky, ovoce, semínka, květiny
Sloni jsou největšími suchozemskými savci. Jejich typickým znakem je chobot, což je vlastně nos srostlý s horním pyskem. Všichni tři žijící zástupci slonovitých, tedy slon africký, indický a pralesní, jej využívají nejen k dýchání, ale také k uchopování drobných předmětů.
Chobotem ale nepijí, jen si do něj nabírají vodu, kterou si stříknou do úst. Sloni jsou inteligentní, mají dobrou paměť, umějí vzájemně spolupracovat i komunikovat a mají silné sociální cítění.
V čem se mění a proč?
Společným znakem slonů vždy byly také kly (vlastně prodloužené horní řezáky) tvořené slonovinou, které jim rostly celý život. To už je ale minulostí. Právě kly totiž byly důvodem, proč se na slony zaměřovali pytláci, až je v některých oblastech téměř vyhubili.
Sloni si s tím poradili po svém, kly jim přestaly růst. Nejprve k tomu došlo u slona indického, poté i afrického. Ač se tím vyhnou útokům pytláků, budou mít sloni bez klů například problémy vyvracet stromy, aby se dostali k potravě a vodě.
Bez klů navíc sloni ztrácejí (především samci) sexuální přitažlivost.
Důvod změny: činnost člověka
Anolis rudokrký (Anolis carolinensis)
Velikost: až 20 cm, z toho tělo 7,5 cm
Stáří: asi 7 let
Potrava: hmyz – švábi, můry, mravenci, kobylky, cvrčci, pavouci
Anolis je malý až středně velký ještěr, řadí se k leguánovitým. Žije na Floridě. Jeho nohy mají přísavné plošky, které mu usnadňují lezení. Samci bývají o 15 % větší než samice (pohlavní dimorfismus) a jejich hrdelní vak je červený a až třikrát větší než u samic.
Jsou zelené barvy, ale mají částečnou schopnost barvoměny, umějí změnit barvu na hnědou.
V čem se mění a proč?
V 70. letech 20. století byl na Floridu zavlečen anolis šedý (Anolis sadrei), vysoce invazivní druh, který začal ohrožovat anolise rudokrkého, a to především v boji o otravu. Zelený anolis to vyřešil tak, že se přesunul na vrcholky stromů.
Větve v nich jsou ale tenčí a slabší, čemuž se muselo jeho tělo přizpůsobit. V průběhu pouhých 15 let a 20 generací se jim zvětšily polštářky na nohou a jejich přísavné plošky jsou lepivější.
Důvod změny: příchod potravního konkurenta
Slíď kovití pavouci (Lycosidae)
Velikost: 10–35 mm
Stáří: až 2 roky
Potrava: hmyz – mravenci, kobylky, cvrčci, jiní pavouci
Slíďákovitým se někdy říká také vlčí pavouci, a to nejen kvůli tomu, že jsou chlupatí, ale zejména kvůli jejich loveckým schopnostem. K lovu využívají i oči, které mají uspořádané do tří řad nad sebou.
Samice nosí kokon s vajíčky pevně připevněný k zadečku a o larvy se stará až do jejich prvního svleku. Jsou to epigeičtí živočichové, tzn. pobíhají a loví výhradně na povrchu půdy.
V čem se mění a proč?
Slíďákovití pavouci rodu Hogna žijí i na Sibiři. V tomto nehostinném prostředí jsou vrcholovými predátory a je jich tu hodně. Právě zde proběhl experiment simulující globální oteplení. Vědci se domnívali, že v teple se budou rychleji množit a požírat více mikroorganismů, čímž se bude uvolňovat více metanu, což povede k dalšímu oteplovaní.
Ale výsledek byl překvapivý. V teple se začali pavouci výrazně zvětšovat a mikroorganismy jim jako zdroj potravy přestaly stačit, vrhli se tedy na rozkládající se mech, který by jinak sám uvolňoval metan.
Takže vlastně klimatickou změnu svých chováním zpomalovali.
Důvod změny: klima