Čerstvě natrhaná tráva voní úžasně! Také jste dostali chuť nasypat si hrst do salátu? Tráva je zelená podobně jako špenát nebo brokolice, tak by přece mohla být i stejně dobrá, nebo ne?

Vlastně proč ne, dát si klidně můžete, tráva jedovatá není. A pro krávy, ovce či kozy je to dokonalá pochoutka. Ale co pro lidi? Pokud byste chtěli nejprve zjistit, do čeho jdete, můžete se zeptat členů jedné náboženské skupiny z jihoafrické obce Ga-Rankuwa.

Jejich vůdce je na jednom setkání v roce 2014 přiměje lehnout si na zem a začít okusovat trávu. Prý tak budou blíže k Bohu! Jedna žena sice poté tvrdí, že jí to zcela vyléčilo silné bolesti v krku, ale všem ostatním je po konzumaci trávníku je pěkně zle…

Nemáme na to žaludek

Proč není tráva pro lidi vhodná? Za prvé by pro nás neměla žádnou výživovou hodnotu. Na rozdíl třeba od žiraf, antilop, jelenů, ovcí či krav. Tito i další přežvýkavci totiž mají speciálně vyvinutou trávicí soustavu s čtyřkomorovým žaludek, který jim umožňuje tuhou rostlinu bez problémů zdolat a živiny z ní vstřebat.

My tak výkonný žaludek nemáme a zelený luční porost by se tedy v našich trávicích cestách nerozložil. Když si dáme jedno stéblo, asi se nestane nic. Pokud však posvačíme celý trs, nejspíš za chvilku poběžíme zvracet.

Nebo přijdou bolesti břicha či průjem. Tráva zkrátka zůstane nestrávená a hledá nejrychlejší cestu z těla.

Záviďme skotu zuby!

I pokud by to náš žaludek nějakým způsobem ustál, za kousání trávy by nám rozhodně nepoděkovaly naše zuby. Tráva obsahuje velké množství oxidu křemičitého, který je hlavní složkou řady nerostů, takže by vám to mezi zuby docela křupalo.

A pokud bychom v kousání vytrvávali, za chvíli bychom si doslova ošoupali veškerou sklovinu. V tomhle jsou opět krávy či kozy ve výhodě. Kromě toho, že jejich zuby jsou o dost odolnější, žvýkají trávu velmi takticky, pohybem ze strany na stranu.

Jejich výkonné stoličky zelená stébla rozsekají na malé kousky, které pak organismus snadno stráví. A navíc zuby přežvýkavců, právě kvůli neustálému namáhání se tuhou rostlinou stravou, mají schopnost po celý život dorůstat.

Nějaké opotřebení tedy není problém – i bez zásahu zubaře se jim chrup spraví sám!

Pochoutka australopitéků

Dnes si tedy dejte k večeři raději něco jiného. Ovšem co kdybychom žili o pár milionů let dříve? Když v roce 1993 archeologové v poušti Džurab v Čadu prozkoumávají prastaré pískovcové vrstvy bohaté na fosílie zvířat, která se živila spásáním trávy, narazí tu i na pozůstatky dosud neznámého předka lidí.

Nový druh dostane jméno Australopithecus bahrelghazali, žil asi před 3,5 miliony let a zanechal nám po sobě i několik zubů, které vědci o pár let později podrobí izotopové analýze. A co nezjistí – chrup obsahuje opravdu velké množství izotopu uhlíku C13.

Což naznačuje, že si tito australopitékové pochutnávali na tropických trávách, ostřicích či koříncích, jednoduše na takové stravě, která není typická pro žádné dnešní africké lidoopy.

Tráva jako historická revoluce?

Později vědci podobným způsobem analyzují i zuby druhu Ardipithecus ramidus, který žil ještě dříve, zhruba před 4,4 miliony let. A ukáže se, že toho by „trávozřavý“ australopiték asi moc nepohostil. Starší příbuzný se totiž živil podobným typem rostlin jako dnešní opice.

Že by tedy období travnatého jídelníčku bylo jen nějakým mezistupněm ve vývoji lidského druhu? Možná právě i schopnost jíst trávu napomohla našim předkům změnit prostředí a způsob života. Opustili krajinu hustých stromů, v jejichž větvích se cítili bezpečněji, a odvážně se vydali do zelených savan.