Žárovka zapraská a neochotně osvítí sklepní kóji i nahou dívku krčící se v rohu. Vrzající schody ji nenechají na pochybách. Blíží se. Ošoupané kanady se zastaví metr od ní. „Vyspinkali jsme se hezky?“, zeptá se hlasem plným ironie.

„Prosím, já už víc nesnesu. Už nemůžu,“ pláče děvče. Věznitel si zhluboka povzdechne. Jako by na tom záleželo…

Zaloví v náprsní kapse kožené vesty. „Tak se podívejme, co jsem si pro tebe dneska připravil,“ přidřepne k ní a před očima zašermuje dlouhou jehlou. „Proč? Proč zrovna já?“, vězenkyně propukne v hysterický nářek. Proč někdo vraždí, navíc opakovaně?

Co ženě sériové vrahy k odporným činům daleko za hranicí lidskosti? Ve výše zmíněném případě jde o ryzí hédonismus. Motivy mohou být dva, výsledek stejný: Sadismus, ze kterého se bude dělat zle i otrlým vyšetřovatelům.

Život oběti je v tomto případě pro věznitele irelevantní – vnímá ho jen jako vítané prodloužení vlastního ukojení.

Experiment na lidech

Pekelná muka, obvykle stupňovaná, jsou projevem sadismu – vrah potřebuje ke svému sexuálnímu uspokojení ubližovat. U některých se spojí s nekrofilií a dokonce i kanibalismem. Velmi podobný scénář ale umí předvést i jiný typ vrahů: Experimentátoři.

Jejich hnacím motorem není primární sledování nesnesitelné bolesti, kterou způsobují, ale až dětinská zvědavost. „Co se stane, když udělám tohle?

Jak bude moje kořist vypadat a reagovat, když použiju nůž právě tady?“ Vražedná posedlost kombinovaná s touto formou zvídavosti dokáže stvořit tak rafinovaný sadismus, že často triumfuje nad tím ryze sexuálním.

Tichý Lesní vrah

Lesem u Nedvědic v okrese Brno-venkov se nese zvuk střelby. Je 13. října 2005. Na zemi zůstanou ležet bez života dvě nevinné lidské bytosti – postarší manželé. Padne nejméně šest výstřelů, poslední vrah vypálí z blízkosti do hlav.

O pouhé tři dny později se situace opakuje. Tentokrát v lese přibližně 8 kilometrů západně od Slaného. Opět šest ran, opět do hrudníku a hlavy. Obětí je tentokrát podnikatel Jaroslav Lendóci. Dopadnout Lesního vraha jde celkem lehce.

Viktor Kalivoda (1977–2010) nezapírá. Ale ani nelituje. Během výslechu neřekne jedinou celistvou větu. „Pachatel má vysoké IQ (130). Chybí schopnost empatie. Je nepřizpůsobivý.

Nebyla zjištěna závažnější duševní porucha a rozpoznávací i ovládací schopnosti byly zachovány,“ vyplývá z psychologického posudku. Proč ale vraždil?

Poručila mi to Olga

Dva druhy sériových vrahů věří, že vraždit zkrátka musí – první, takzvaný vizionářský, kvůli duševním bludům. Ty ho neustále ponoukají k páchání zla. Mezi vrahy jde ale o velice řídký jev. A pak tu jsou misionářtí vrazi.

Likvidaci lidí považují za vyšší poslání. Často z homofobních důvodů nebo zvrácených etických důvodů. Ani oni necítí vinu. Patří do některé z těchto skupin i Lesní vrah? Kalivoda dlouhé roky mlčí.

Až později přizná, že pohnutkou k činu je vnitřní hlas masové vražedkyně Olgy Hepnarové (1951–1975). Ta 10. července 1973 najede zapůjčeným náklaďákem Praga RN v Praze do lidí, 3 lidé umírají na místě, dalších 5 později.

EPOCHAplus.cz vrahům za zády:

Za zřejmě nejlepší klasifikaci sériových vrahů vděčíme americkému koronerovi Ronaldu M. Holmesovi a jeho kolegovi, kriminologovi Jamesi E. DeBurgerovi. Ta pomáhá lepšímu pochopení vražedné motivace. K úplnému výčtu nám chybí ještě dva motivy:

moci chtivý, kdy se vrah pase na zděšení lidí a ukájí se pocitem kontroly nad životem a smrtí a poměrně častý motiv zajištění komfortu. Jde prvoplánově o peníze, ale tito vrazi často zaplétají složité sociální vazby, aby se dostali například k dědictví.