Staří Egypťané po sobě zanechali nemálo uměleckých artefaktů, zejména v podobě maleb a soch. Je přitom zvláštní, že řada dochovaných soch má rozbité nosy.
Co za tím stojí? Únava materiálu? Neschopnost autorů? Či něco jiného?
Fanoušci Asterixe a Obelixe dobře vědí, proč slavná Sfinga v Gíze o svůj nos přišla. Ten prostě a jednoduše nevydržel váhu Obelixe, který se na něj zavěsil.
Avšak beznosých soch je po Egyptě mnohem více a těžko předpokládat, že by na všechny lezl silák z Galie.
Podle kunsthistoričky Adely Oppenheimové, kurátorky oddělení egyptského umění v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, není náhoda, že řada staroegyptských soch je beznosých.
Byť si staří Egypťané nemysleli, že by sochy dýchaly, přesto věřili, že skrze jejich nosy do soch proudí životní síla.
Rituály „oživení soch“ byly ve starém Egyptě hojně rozšířené. Pokud se ale Egypťanům zdálo, že socha začíná škodit, rozbili jí nos. Někdy byly poškozené i další části sochy, ale nos byl vždy prvním terčem.
Některým sochám nos upadl skutečně kvůli únavě materiálu, jiné zas poškodily okolní vlivy. „Zpravidla lze podle stop poznat, jestli byl nos zničen záměrně,“ dodala Oppenheimová.
