Habsburská princezna Louisa, dcera posledního toskánského velkovévody Ferdinanda IV., je mladá, krásná a chce se bavit.
Doufá, že když už se konečně sňatkem s dědicem saského trůnu dostala z područí přísných rodičů, splní se jí sen o nekonečných plesích a večírcích…
Jenže v Drážďanech panuje ještě ponuřejší atmosféra než v jejím rodném Salzburgu. Na saském dvoře vládnou kněží, jedinou povolenou literaturou jsou tu životy světců.
Svého tchána, saského krále Jiřího I. (1832–1904), přivádí snacha od prvního setkání k nepříčetnosti. Rozčiluje ho její zvonivý smích, výstřední róby s velkorysými výstřihy i přízeň prostých lidí, které si získává svou bezprostředností.
Donáší na ni síť špehů
„Počkejte, až budu královnou já; pak se vám všem povede lépe,“ slibuje podle pověsti Louisa (1870–1947) svým poddaným. Ti ji zbožňují. Ne tak její nová rodina a dvůr. Král Jiří I. na ni za každý prohřešek uvaluje domácí vězení.
Nesmí vychovávat své děti. Dvořané vůči ní jen stěží skrývají nenávist. Manžel Fridrich August (1865–1932) se jí nikdy nezastane.
Panovník dokonce zachází tak daleko, že kvůli své nezvedené snaše zřizuje síť agentů, kteří mají špiclovat každičký její krok a zaznamenávat všechna její slova.
„On (tchán – pozn. red.) se dokonce neostýchal poslat z Drážďan na naše letní sídlo kněze, který tam sloužil mše a po návratu mu musel podat podrobnou zprávu o tom, co celý den dělám a čím se zabývám,“ je si neustálého špehování dobře vědoma sama Louisa.
Přesto si troufne pořídit si milence. V napjaté atmosféře nejspíš ztrácí soudnost…
Povedená čtveřice
André Giron, belgický učitel francouzštiny, je fešák k pohledání. Stačí pár lichotek a saská korunní princezna, doma marně prahnoucí po troše lásky, mu zcela podléhá. Královi agenti mají žně. Nevěra Louisy brzy vyplouvá na povrch.
Ani se jí před manželem netají, nezapírá. Právě těhotná žena se právem obává, že by ji saská královská rodina mohla nechat zavřít do blázince – to je takový dobový standard pro vznešené nevěrnice.
Na nic proto nečeká, sbalí si kufry a v prosinci 1902 opouští Drážďany. Navždy.
„Král byl blízek mdlobám,“ informují dobové noviny o prvotřídním skandálu. Princezna na útěku – to tu ještě nebylo. Když nenachází pochopení u rodičů v Salzburgu, prchá Louisa do Švýcarska. V Ženevě se opět schází s Gironem.
Doprovod v hotelu d´Angleterre jim navíc dělá společnost Louisin bratr Leopold Ferdinand (1868–1935) se svojí milenkou, prostitutkou Wilhelminou Adamowiczovou.
Není divu, že hotel zakrátko obléhají stovky senzacechtivých novinářů včetně těch ze zámoří…
Obvinili ji z krádeže
Saský dvůr, místo aby se snažil celou trapnou záležitost diskrétně urovnat, ještě páchá další zlo. Švýcarská policie nejprve překazí špatně připravený pokus o princeznin únos zpátky do Drážďan.
Pak Evropu zaplavuje falešná zpráva o tom, že Louisa opustila manžela i se saskými korunovačními klenoty. To se samozřejmě ukáže jako lež a saský král má z ostudy kabát. Ne, s Louisou nikdo nehne.
Odmítne i nabídku svého habsburského příbuzného, císaře Františka Josefa I. (1830–1916), aby se uchýlila do Vídně.
„Když se šlechtičny takhle zapomenou a vysmívají se všemu, co i v neštěstí platilo za slušné, vznešené a křesťanské, pak se tím samy zbavují práva existovat,“ poznamenává k Louisině osudu jedna berlínská baronka.
Saský dvůr nakonec nechává jméno korunní princezny odstranit ze všech oficiálních dokumentů a chová se, jako by Louisa nikdy neexistovala. Proti tomu se však vehementně bouří prostí Sasové, kteří nechtějí na svoji princeznu zapomenout.
