Německo dvacátých let? Vleklá krize, nezaměstnanost, hyperinflace, mrtví na ulicích. Posléze ale také hospodářská konjunktura, svoboda a rozkvět kultury. Německo se v mnoha ohledech stalo kulturní centrum Evropy, na které nedosáhla ani Paříž, ani Londýn.

Neortodoxní divadlo reprezentoval například Bertold Brecht, z kabaretů se ozýval jazz nebo také Weillův Mackie Messer, vernisáže zajímavých výstav byly na denním pořádku, celý kulturní svět obdivoval německou kinematografii.

A v tomto výčtu samozřejmě nelze opomenout německou architektonickou a výtvarnou školu Bauhaus.

Ve středním Německu leží nevelké město Výmar. V roce 1906 zde vznikla umělecko-průmyslová škola. V roce 1919, kdy poražené Německo zachvátila beznaděj, ji jistý Walter Gropius sloučil s výmarskou akademií výtvarných umění.

Studenti zde měli kombinovat výtvarné směry včetně architektury a klasické řemeslo. Nová škola dostala do vínku název Bauhaus. Gropius trval na totální architektuře.

Nešlo tedy jen o tvar a vzhled stavby, architekt v jeho představách měl myslet na každý detail, včetně klik či vodovodních kohoutků. Studenti zde nejprve absolvovali tříletý učňovský kurz. Až poté se věnovali vysokoškolskému studiu.

Ze školy tak vycházeli připravení a komplexní výtvarníci a architekti. Samotná architektura se v Bauhausu začala vyučovat v roce 1927.

Ve Výmaru však dlouho nevydržela. Umělci byli jak to mnohdy bývá konzervativcům a nacionalistům trnem v oku. V roce 1925 se zemské vlády chopili právě nacionalisté, takže Bauhaus se musel stěhovat. Svůj nový domov nalezl v Desavě v dnešním Sasku-Anhlatsku.

Gropius sem školu nejen přestěhoval, ale navrhl pro ni i její sídlo. Okouzlení funkcionalismem se v plánech nezapře. Světla a účelná budova je vložena do zeleně, učebny jsou vybaveny velkými okny.

Inu, i zde se Griopius držel svého hesla Stavět znamená vytvářet událost. Gropius v Desavě postavil nejen budovu školy, nýbrž rozsáhlý komplex, cosi na způsob univerzitního městečka.

Studenti i profesoři zde bydleli, pro učňovské školství byla postavena další budova. I zde byly velkorysé dispozice a projevovala se zde Gropiova touha po transparentnosti. Tu však nesdíleli všichni pedagogové, kteří na Bauhausu vyučovali.

Takový Vasilij Kandinskij, představitel abstraktního malířství, si ve svém příbytku nechal prosklené stěny přetřít. A aby toho nebylo málo bílé stěny si ozdobil 170 různými barvami.

Gropius v roce 1928 ze školy odešel, na jeho místě jej nahradil švýcarský architekt Hannes Meyer (1889 – 1954) a o dva roky později se ředitelem stal Ludwig Mies van der Rohe (1886 – 1969), mimo jiné autor brněnské vily Tugendhat.

To již bylo v době, kdy byl na vzestupu německý nacismus. Útoky na školu sílily a musela opustit i svůj desavský komplex. Poslední útočiště našla v liberálnějím Berlíně, ale i ten brzy nacisté ovládli.

30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem a svoboda v Německu byla mrtva. A to nejen ta politická, nýbrž i tvůrčí. Bauhaus byl pro hnědokošiláče příkladem zvrhlého umění, obvinili jej z komunistické činnosti a ještě v roce 1933 jej nechali zavřít.

Po válce škola obnovena nebyla, naopak, vládnoucí východoněmečtí komunisté o ní hovořili jako o destruktivní architektuře.

Bauhaus nefungoval dlouho, přesto vešel nejen do dějin architektury, ale i samotného školství. Tato instituce, jejíž sídla byla nedaleko českých hranic, ovlivnila i řadu českých architektů a umělců.

Přednášel zde kritik Karel Teige a někteří tuzemští architekti se účastnili bauhausovských výstav.