Generál Georgij Konstantinovič Žukov zapíchne prst do mapy. Vysvětluje Stalinovi, kde se právě nacházejí německá vojska. Na očích je mu vidět, že by nejraději nečekal, až je nepřítel překvapí a zaútočil jako první. Plány operace už má hotové. Čeká jenom na Stalinovo přikývnutí…

V německo-sovětských vztazích na sklonku jara 1941 hrají významnou úlohu hlavně dva muži – Friedrich Werner von der Schulenburg (1875–1944), německý velvyslanec v SSSR, a jeho ruský protějšek Vladimír Georgijevič Děkanozov (1898–1953), sovětský velvyslanec v Berlíně.

Mezi nimi a samozřejmě i mezi jejich šéfy probíhá horečná diplomatická aktivita.

Schulenburg na schůzce v Berlíně ujišťuje Adolfa Hitlera (1889–1945), že s ním Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) pořád chce spolupracovat a je připravený k ústupkům vůči Německu.

Hitler jenom tiše poslouchá a na závěr poznamená: „Pane hrabě, já nechovám úmysl vést válku proti SSSR…“ Dobrého pozorovatele Schulenburga tím ovšem nepřesvědčí.

Mezitím se v Moskvě schází Děkanozov se Stalinem a po jeho boku se na Rudém náměstí účastní oslav Prvního máje. Má jít o okázalé gesto přátelství vůči Německu.

Předběhneme protivníka

Stalin se ale mezitím stává předsedou rady lidových komisařů, tedy premiérem a soustřeďuje mnohem větší moc a kolečka Rudé armády se rychle dávají do pohybu.

Někdy kolem poloviny května 1941 už leží na stole náčelníka generálního štábu Rudé armády Georgije Konstantinoviče Žukova (1896–1974) plán preventivního úderu proti německým vojskům.

I když je datovaný jenom květnem 1941, počty jednotek a vojenské techniky přesně odpovídají datu 15. května 1941. 15stránkový soupis pořídil Žukovův podřízený Alexandr Michajlovič Vasilevskij (1895–1977).

Podle historiků sovětskou generalitu k vytvoření plánu přiměl právě Stalinův projev z 5. května 1941. V písemné poznámce k plánu to potvrzuje i sám Žukov:

„Považuji za nezbytné za žádných okolností nepřenechat německému velení iniciativu, předejít protivníka v jeho nástupu vojsk a zaútočit na německé vojsko v době, kdy se bude ještě nacházet ve stádiu pochodu…“

Velké oči

„Koncept předpokládal úder z Ukrajiny a porážku hlavních německých sil v jižním Polsku.

Kyjevský vojenský okruh, přeměněný na Jihozápadní front, měl postupovat jako první a jeho jednotky by útočily směrem na Krakov,“ rekonstruuje historik Plešakov průběh předpokládaného útoku.

Dále plán počítá s obklíčením Němců kolem Varšavy, obsazením Východního Pruska a celého Polska, ale i s napadením německého spojence – Rumunska. „Žukovovým megalomanským sklonům odpovídalo, že jen Jihozápadnímu frontu (akce z Ukrajiny směrem na Krakov) bylo přiděleno kolem jednoho milionu mužů a osm tisíc tanků,“ komentuje generálovy záměry Plešakov.

Jenže kde najednou vzít tolik techniky a mužů? Je jasné, že podobná akce vyžaduje rozsáhlou přípravu. Generalita proto navrhuje povolávat do armády záložníky pod záminkou manévrů a nenápadně přesouvat vojska z východu na západ.

Kromě toho si operace žádá i přesun většího množství letadel na západ. I tak ale bude všechno dlouho trvat. „Plán se nezmiňoval o datu útoku, naznačoval však, že přípravy by měly být skončeny v roce 1942,“ tvrdí Plešakov.

Jenže půl roku, nebo dokonce rok příprav je v současné situaci strašně dlouhá doba. Nepřítel Sovětům neponechá tolik času…

Tichý posluchač

Náčelník generálního štábu Žukov dorazí ke Stalinovi na jednu z mnoha schůzek. Vytáhne operační mapy a sovětskému vůdci do nich podrobně zakresluje polohy německých vojsk. Každou čáru, kterou vede po mapě, podrobně popisuje. Jeho posluchač z něj nespouští oči.

Nikdo ze Stalina ale nedostane ani slovo. Pak šéfa generálního štábu poklidně propustí. Co si myslí, když slyší Žukovova slova o německém nebezpečí a plánech na protiakci? I na tuhle otázku má historik Plešakov odpověď:

„Pravděpodobně doufal, že Hitler by mohl být donucen k podepsání mírové smlouvy a vzdát se celé východní Evropy.“ Aby k tomu došlo, museli by ale Sověti opravdu zaútočit. Jinak ničeho nedosáhnou. Stalin tedy zřejmě opravdu uvažuje o uskutečnění nabízeného plánu.

Tajná porada v Kremlu

Napovídá tomu skutečnost, že na 24. května 1941 svolává do Kremlu tajnou schůzku s velením Rudé armády. Neexistuje z ní ale žádný zápis. Buď ho nikdo nenapsal, nebo je dodnes ukrytý v moskevských archivech, případně byl zničen.

Návštěvní kniha Kremlu ovšem prozrazuje, že zde nechyběl Molotov i Žukov a řada velitelů různých sovětských vojenských okruhů. Celkem přišlo na Stalinovo pozvání 19 lidí. Stal se žhavým tématem schůzky Žukovův plán? Zřejmě ano.

Některé generálovy požadavky, zmiňované v návrzích na operaci, se už v té době ostatně realizují. Během května 1941 Sověti potají mobilizují. Dochází k přesunu vojska k západní hranici. Na západ se stěhuje i letectvo, budují se tam polní letiště.

Horečná vojenská aktivita Rudé armády během druhé poloviny května 1941 podporuje názor, že Žukovův plán mohl být schválen, i když ho nikdo nepodepsal.

U podobných dokumentů ale nešlo o nic neobvyklého, například maršál Vasilevskij potvrzuje, že Stalin nikdy vojenské plány nepodepisoval. Je možné, že Žukovův plán sovětský vůdce podpořil, i když jinak německou hrozbu stále podceňoval.

„Někdy na počátku června jsem se znovu snažil Stalina přesvědčit o tom, že zpravodajské odhady blížícího se nebezpečí jsou přesné.

Do té doby Stalin mé informace shazoval ze stolu,“ líčí totiž generál Žukov v roce 1966 při setkání se sovětským historikem Lvem Bezymenským (1920–2007).

Příliš málo času na akci

„Strana nepřipravovala vojenské síly jen na obranu, ale i na široké útočné operace, které by zničily vojenské síly agresora,“připouští v roce 1965 i Vasilevskij na otázku, jestli mělo sovětské velení před německým útokem připraveno válečné operační plány.

Hlavní problém vznikl podle něj kvůli tomu, že velení Rudé armády nestihlo do června 1941 přesunout svá vojska podle plánu. Stalin zřejmě hrál o čas. Věřil, že bude moci začátek války pozdržet. Váhal ale tak dlouho, až prošvihl vhodný okamžik.

Němci 22. června 1941 útočí na SSSR, rozjíždí se Operace Barbarossa. „Prostory soustředění našich sil byly záhy obsazeny protivníkem a o vytvoření uskupení, která předpokládal náš plán, už nemohlo být ani řeči,“ dodává Vasilevskij. Němci byli rychlejší.