Už vlastnictví závadné knížky zavání problémem a složitá je i evidence takových kusů v knihovně. Jak ji provádět, na to existují různé postupy.
Františkáni z Kadaně je do seznamu knih pro jistotu nezapíší vůbec, ponechají je stranou s poznámkou, že jsou „v zatajení.“
V pražském klášteře u Panny Marie Sněžné hřbety nevhodných knih označí červenou hvězdičkou. Každý na první pohled vidí, že má tu čest s podezřelým obsahem. Pokud kniha dostane dvě hvězdičky, jde už o ďáblovo dílo. Někteří lidé to vidí ještě radikálněji.
Nestačí už knihy ukrýt a zamknout. Je potřeba je zničit. Jak? Nejlépe si z nich udělat táborák. Jezuitský páter Antonín Koniáš (1691–1760), nechává spálit řadu českých knih. V jeho klíči se ocitá 1233 českých knih i cizojazyčných knih.
Na druhou stranu je ale tolerantní, z mnoha knih jenom vytrhne stránky se závadným obsahem nebo začerní kus textu.
Naplněné proroctví
„Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec i na pálení lidí!“ prohlašuje v roce 1822 německý básník Heinrich Heine (1797–1856).
Vysloví osudové proroctví, protože o 111 let později proběhne zatím největší veřejné pálení knih, které se stane předzvěstí nacistických zvěrstev v koncentračních táborech. Ohně 10. května 1933 vzplanou v Berlíně a dalších 33 německých univerzitních městech.
Vystoupení ministra propagandy
Shoří 25 tisíc knih židovských vědců, spisovatelů a básníků včetně Heineho nebo Sigmunda Freuda, Alberta Einsteina, Ericha Maria Remarqua, Liona Feuchtwangera, Fridricha Schillera a Bertolda Brechta.
„Židovský intelektualismus je mrtvý,“ hřímá před zfanatizovaným davem 40 000 tisíc lidí v Berlíně nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945). Seznam zakázaných knih církev průběžně doplňuje.
K jeho definitivnímu zrušení dojde až v roce 1966. I dnes se ale setkáte s pálením knih z různých důvodů.
