Zemědělci odedávna pozorují oblohu. Právě na ní závisí, jaká bude v daný rok úroda a zda nebudou i se svou rodinou trpět hladem. Předpovídání počasí má zkrátka dlouhou tradici.

Už v Mezopotámii jakýsi zručný hrnčíř žijící v období kultury Tell-Halaf (3700–3500 př. n. l.) vyrobí nádobku s motivem mraku, z něhož crčí proudy vody. Podává tak jasné svědectví o tom, že nepřízeň počasí lidstvo pronásledovala už ve starověku.

Obyvatelé žijící kolem horního toku Eufratu i starověcí Egypťané sice nebe nedůvěřivě pozorují, ale jevy, které se na něm odehrávají, jako první pojmenují Řekové. Barva letní oblohy se během chvilky změní ve špinavě šedou.

„Zase bude pršet,“ šuškají si mezi sebou Athéňané, procházející se po Akropoli. Kdo může, honem se spěchá někam schovat. Zanedlouho se spustí hustý déšť a nebe křižují blesky. Každou chvíli je slyšet mocný hrom.

Nečas venku všichni raději pozorují ze svého obydlí. Zřejmě jediným člověkem, jehož proudy vod a mohutné výboje vylákají ven, je řecký filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.). Ten zde v Athénách v letech 367–347 př. n. l. nejprve studuje a později i učí na Platonově akademii.

Věštění z tabulek

Se zájmem pozoruje nebe nad hlavou. Ostatně není prvním Řekem, kterého pohled na něj fascinuje. Už někdy v 5. století př. n. l. jeho předkové pořizují tzv. parapegmata. Do dřeva nebo kamene ryjí zápisy o pozorování Slunce a hvězd.

K údajům vždy vyvrtají otvor, do něhož se zasouvá kolíček, označující určitý den. První astronomové a meteorologové se potom podle pohybu hvězd a těchto záznamů snaží určit, co je dnes na obloze čeká. Ovšem teprve Aristoteles umí poznatky ze svého pozorování zúročit.

Přichází na kloub větru i dešti

V roce 340 př. n. l. filozof sepisuje pojednání nazvané Meteorologica. Ve čtyřech knihách se snaží přijít na kloub tomu, jak vznikají déšť, bouřka a vítr.

„Jako první vytyčil hranici mezi vzdušným obalem (atmosférou) a ohnivou sférou, která začínala tam, kde končila tvorba oblaků,“ upřesňuje filozofův přínos pro předpovídání počasí současný meteorolog Karel Krška.

Protože svá pozorování musí nějak pojmenovat, použije slovo „meteora“, jimiž označí všechno, co se v atmosféře pohybuje. Tehdy ještě netuší, že jeho spis se stane základním kamenem předpovídání počasí na mnoho staletí.

Seznámí se s ním i Arabové a italský vzdělanec Gerhard z Cremony (1114–1187) ho přeloží z arabštiny do latiny.