„Zdraví Vladislavovo bývalo již několik let vratké, zvláště pakostnice trápívala ho častěji, takže někdy po celé neděle ani hnouti se nemohl.
Nyní ze silnějšího útoku té nemoci vyvinula se horečka tak silná, že i on sám dosti záhy předvídal smrt svou,“ popisují dobová svědectví poslední léta vládce Vladislava II. Jagellonského.
Pravda je, že dnou trpí Vladislav II. Jagellonský (1456 – 1516) asi od roku 1504. Naštěstí se, ač už nemocen, ještě dočká narození vytouženého dědice trůnu, syna Ludvíka. Bojuje se svojí chorobou značně dlouho, tedy celých dvanáct let. Umírá, když je následníkovi deset let.
Na onen svět v klidu
Než ale v uherském Budíně (část dnešní Budapešti) 13. března 1516 naposledy zavře oči, stihne se postarat o své pozemské a duchovní záležitosti. Na onen svět tak přichází s klidem a zaopatřen.
Neopouštějte mého syna!
Čechům ještě dva dny před smrtí vzkáže, „aby krále Ludvíka, pána svého v ničem neopouštěli, u věrné poddanosti k němu se zachovávali a koruna česká i další země, aby s uherskou korunou v lásce a svornosti pod ním se držely“.
Pohřeb proběhne v dnešním maďarském Stoličném Bělehradu po boku dalších uherských králů. Ani Praha si ovšem slavnosti nenechá ujít.
Špatná zpráva přichází v sobotu
O pohřbu bez krále v srdci Čech podávají zprávu Staré letopisy české z roku 1516: „Téhož roku ve čtvrtek před Květnou nedělí, třináctého dne měsíce března, zemřel v noci nejjasnější král Vladislav, král uherský a český a markrabí moravský… Zpráva o tom přišla do Prahy na Bílou sobotu (22. března) a během Velikonoc se rozšířila mezi lidmi.
V pondělí po provodní neděli (31. března) se v pražských kostelech i v Týnském chrámu konaly bohoslužby za jeho duši podle obvyklého způsobu.“
Velkolepá podívaná
Nechybí konšelé a obecní starší v černých šatech se svíčkami, symbolické máry potažené černým aksamitem a symboly královské moci. To všechno doprovází prostý lid. „Na tu podívanou se sešlo mnoho lidí a bylo se opravdu na co dívat, jakoby tam ležel sám král.
Bylo tu množství farářů, kněží a žáků ze všech far na Starém Městě,“ tvrdí letopisy. Že neměli k dispozici žádnou mrtvolu, zřejmě nikomu z nich vůbec nevadilo. Obešli se s klidem i bez ní.
