Lidé s bezduchými výrazy ve tvářích se plahočí z vagónů směrem k bráně tábora. Jedna z žen pohlédne přímo na dozorkyni a jejich oči se setkají. Místo soucitu však přichází gesto, které nebožačku posílá rovnou do plynové komory.
Jména jako Rudolf Höss (1901–1947), Josef Mengele (1911–1979) či Heinrich Himmler (1900–1945) zná každý, o koho se historie jen otřela. Jenže zlu v koncentračních táborech pomáhá také něžné pohlaví.
Dozorkyním se říká Aufseherin a často ve své krutosti předčí své mužské kolegy.
Chudák s pozdní výplatou
Kdo: Elisabeth Volkenrathová
Působiště: Ravensbrück, Osvětim, Bergen-Belsen
Zajímavost: Stěžuje si na ubytování pro dozorkyně
Než si obleče uniformu a bude křičet na nebohé vězně, vystřídá Elisabeth Volkenrathová (1919–1945) všemožná zaměstnání. Nikde ale dlouho nevydrží.
Plynové komory? Netuším…
Sotva dochodí základní školu, už se vrhá do práce. Chůva, kadeřnice a kuchařka – profese střídá jako na běžícím páse. Své schopnosti se začátkem války dává do služeb nacismu. Nejdříve Ravensbrück, odkud jí v březnu 1942 vyšlou do Osvětimi.
Zprvu hlídá v krejčovské díle, poté dohlíží přímo na provoz tábora. Překoná tyfus a má na starost kontrolu balíků pro vězně. Účastní se rovněž selekcí, při níž s klidnou rukou a pevným hlasem ukazuje na nebožáky, jež mají jít rovnou do plynové komory.
„Činila tak, jako by nevěděla, že to gesto znamená smrt,“ zní soudní síní. Nejčastěji ale bere do ruky hůl a mlátí ženy přes obličej, jakmile venku uhodí mrazy, se zalíbením sleduje, jak vězni umírají zimou.
V lednu 1945 se ještě stihne přesunout do Bergen-Belsenu, kde ji později zastihují Britové. Společně s dalšími dozorci musí pohřbít na 10 tisíc mrtvých z koncentračního tábora. Před spravedlností se schovává a hází vinu na velení.
Na podzim 1945 je odsouzena k smrti. „Je to zatracená lež,“ utrousí na adresu obvinění. Nic také údajně neví ani o plynových komorách. Drze pak dodá, že také musela žít v hrozných podmínkách a včas nedostávala mzdu.
Sestřička rozsévající smrt
Kdo: Herta Botheová
Působiště: Ravensbrück, Stutthof
Zajímavost: Dožívá pod jiným příjmením
Než se začne paktovat s nacistickým režimem, snaží se lidi zachraňovat, protože Herta Boetheová (1921–2000) pracuje ve zdravotnictví. Na temnou stranu ji svedou peníze.
Mýdlo z člověka
Jako malá se plete pod nohama u otce v truhlářské dílně, nakonec se zkouší prosadit jako zdravotní sestra. Jenže bohulibé zaměstnání pověsí na hřebík v září 1942. Absolvuje dvoutýdenní rekvalifikační kurz na dozorkyni. Ostatní pějí na její talent ódy.
Vcelku rychle je převelena do Stutthofu. V tomto koncentračním táboře podle všeho probíhají nacistické pokusy vyrobit mýdlo z lidského tuku. Zařízení je známé svou brutalitou. A Botheová do něj skvěle zapadne.
Její sadistické choutky okusí vězenkyně plnými doušky, to už je na kalendáři rok 1944 a právě Botheová má velet pochodu smrti směřující do Bergen-Belsenu.
Obušek, nebo kladivo?
Cestu absolvuje společně s tlustým dřevěným obuškem. Údery, které rozdávala byly tak silné, že se vysílené ženy okamžitě zhroutily. „Bylo to jako rána kladivem,“ zazní po válce u soudu. Botheová údajně nekřičí, o to větší hrůza z ní jde.
Respekt budí i svou výškou, protože měří 191 centimetrů. Nenávidí simulanty, a tak i na smrt nemocné vězně kope do břicha. Je zdokumentován i případ, kdy dva muže zastřelí, protože při nesení nádoby s jídlem zastaví a položí ji.
U soudu dostává 10 let, odpyká si však jen šest a po propuštění žije pod jménem Langeová.
Vraždící andělská tvář
Kdo: Irma Grese
Působiště: Ravensbrück, Osvětim, Bergen-Belsen
Zajímavost: O práci dozorkyně se uchází už v sedmnácti
Hyena z Osvětimi či Bestie z Belsenu – takové nelichotivé přezdívky si vyslouží Irma Grese (1923–1945) – a to jí v době její smrti není ani 23 let!
Ještě chvíli počkej
Její dětství vlastně nevypovídá o tom, že by jednou měla být prezentována jako nejhorší z nejhorších. Otec vlastní malou farmu, kde chová krávy, bezstarostné dětství naruší sebevražda matky Gerty. Ta totiž odhalí manželovu nevěru s dcerou místního hostinského.
Mrtvolu objeví právě dvanáctiletá Irma. Rodina funguje dál, otec vstoupí v roce 1937 do NSDAP, jeho dcera se angažuje ve Svazu německých dívek. Z kdysi zakřiknuté slečny je rázem energická dívka, která je na členství patřičně hrdá.
Těsně před osmnáctými narozeninami pracuje jako prodavačka, z místa jí však vyhodí. Hledá nové zaměstnání a do oka jí padne dozorkyně v pracovním táboře.
Němci totiž otevírají zařízení, kde jsou výhradně ženy, a tak chtějí něžné pohlaví i na druhé straně barikády. Grese je zprvu odmítnuta. Důvod? Není jí ještě ani osmnáct, což je jedna z podmínek. Jakmile dovrší požadovaného věku, vrhá se do práce.
Výcvik dokončí za tří týdny a prokáže nebývalý talent. Uniforma jako by u ní probudila sklony k násilí, což později potvrdí i její otec. Když se dcera přijede ukázat domů, šermuje pistolí a panence nevlastní sestry dokonce utrhne hlavu.
Pak se vrací do Ravensbrücku, odkud putuje dál do Osvětimi. Stačí pár týdnů a už šéfuje dalším ženám.
Na tři prsty
„Byla dokonalá. Tvář jasná, andělská a hlavně veselé modré oči. Zároveň byla nejzvrácenější člověk, kterého jsem potkal,“ uvede později přeživší, který prošel jejíma rukama. A mají štěstí, protože Grese posílá do plynu i zdravé jedince.
Často chodí po táboře, v ruce třímá speciální bič tlustý jako tři lidské prsty. Stačí jedno máchnutí a vězňům láme lícní kosti. Když nechce, aby byly modřiny vidět, sahá po gumové hadici.
Temnou stránkou je i její sexuální apetit, protože vězně užívá jako sexuální otroky. Když ji však začnou nudit, okamžitě je posílá směr plynová komora. Vzrušení u ní vyvolává například sledování operací, kdy pacientkám není podána anestezie.
Často sama bere do ruky nůž a bodá ho do nebohých žen. Její charakter vystihuje i příhoda, kdy otěhotní. Domluví se s jedním židovským lékařem, aby provedl interrupci. Na oplátku slíbí kabát, který ale muži nakonec nedá.
Tvrdá fasáda
Válka ji zastihne v Bergen-Belsenu. Když ji Britové zatýkají, chová se arogantně. Plná hněvu dokonce zaútočí na jednoho z důstojníků. „Za všechno může Himmler,“ odtuší mladičká dozorkyně. U výslechů působí chladně, její výpovědi jsou krátké a stručné.
„Naší povinností bylo vymýtit antisociální živly,“ pronese před soudem. Všichni tuší, že odejde s trestem smrti. Po oznámení rozsudku nehne ani brvou, na cele se později zuřivě rozpláče. Když pak kráčí na šibenici pohledné na kata a křikne na něj, ať koná rychle.
