Lidé dodnes žasnou nad dokonalostí pravěkého umění. Žádné chaotické čáry, ale věrná podoba zvířat, lidí, bojových výjevů. A jeskynní malby navíc nebyly jenom dekorací. Hrály svoji roli i při rituálech, zaručujících úspěch při lovu nebo posílení plodnosti.

„Nikdo z nás by nebyl schopen takto malovat,“ prohlásí známý španělský kubistický malíř Pablo Picasso (1881–1973), když si prohlédne malby zvířat na stěnách jeskyně Altamira.

Tato jeskyně byla objevena roku 1879 v Kantábrii na severu Śpanělska a pochází z doby 20 000 př. n. l.

Vlastník pozemku Marcelino Sanza de Sautuola (1831–1888), amatérský archeolog a milovník historie, je nadšený. Je přesvědčen, že narazil na skutečně dílo pravěkých lovců.

Jeho názor potvrdí i Juan Vilanova y Piera (1821–1893), tehdejší španělský odborník na paleontologii. Do Altamiry záhy začínají proudit zástupy odborníků, kteří touží si malby prohlédnout.

Ovšem neprojevují žádné nadšení. Ovládne je nedůvěra. Lidé prostě odmítají uvěřit tomu, že by ruka pravěkého člověka dokázala vytvořit tak propracovaná výtvarná díla.

Na Marcelinovi proto ulpí cejch muže, který chtěl oklamat odbornou veřejnost a vytvořil padělky. Teprve další objevy v jeskyních ve Francii v první polovině 20. století znovu otevřou odbornou diskusi ohledně Altamiry.

Tentokrát už vědci připouštějí, že se mýlili. Pravdu měl Sautuola.

Kulaté hlavy, býci i válečníci

„Období kulatých hlav“ – přesně tak označí odborníci nejstarší období maleb, které se nalézají v alžírském pohoří Tassili.

Objeveny byly v roce 1933 a pocházejí z doby 8000–1200 př. n. l. Najdeme tu obrazy zvířat, výjevy z lovu a tance.  Lidské postavy na kresbách mají kulaté hlavy.

Přibližně před 5000 lety sem zřejmě přicházejí noví umělci a zahajují další etapu malířství, vlastně jakýsi nový umělecký sloh. Zaměřují se hlavně na obrazy býků. S tím, jak Sahara vysychá, ale mizí z obrazů zvířata.

Někdy kolem roku 1200 př. n. l. už je nahrazují hlavně válečníci.

Vytvoří dokonalou kopii

Jakmile 12. září 1940 čtveřice chlapců objeví v údolí řeky Dordogne na jihozápadě Francie jeskyni Lascaux plnou obrazů zvířat, hlavně jelenů, býků a zubrů, vědci jsou nadšení. Netrvá dlouho a do jeskyně se může podívat i veřejnost. Míří sem procesí lidí.

Nikdo si nechce nechat ujít tu krásu a v tom je právě kámen úrazu. Již za pár let se ukáže, že bylo velkou chybou pouštět sem tak obrovské davy lidí. Mikroklima, které udržovalo v jeskyni stabilní teplotu a vlhkost po dlouhá tisíciletí, se rychle změní.

Proto nezbývá, než jeskyni v roce 1963 úplně uzavřít, aby kresby navždy nezničil úřadující zub času. Francouzi ale nemají to srdce připravit zvědavé návštěvníky o zajímavou podívanou.

Proto nedaleko originální jeskyně vzniká její věrná kopie, Lascaux II. Výtvarníci na její podobě pracují více než deset let. Veřejnosti je poprvé otevřena v roce 1983 a lidé i zde zůstávají stát v úžasu.

Autorům se totiž podařilo napodobit originály, jak jen to bylo možné. Použili ten samý způsob malby jako pravěcí umělci a také velice podobnou barvu. Její složení získali na základě analýzy originální barvy.

Umělecká vyspělost udivuje

Když archeologové v roce 1958 proniknou do Çatal Hüyüku v turecké jižní Anatolii, zajásají nad množstvím dochovaných maleb.

Ty pocházejí z období 7 500–5 600 př. n. l a znázorňují scény bojujících býků, ženy rodící býka. Okamžitě se rozbíhají diskuse o jejich vzniku, které stejně jako výzkumy neustávají ani dnes.

Současný britský archeolog Ian Hodder, míní, že „odkryli úžasné umění, jehož původ je nejasný,“ a doplňuje, že „nalezené fresky jsou na toto období velice pokročilé“.  Technologická i umělecká vyspělost této civilizace vědcům nadále nedá spát.

Lidé žijící v Çatal Hüyüku například dokázali bez použití moderních nástrojů dokonale vyleštit obsidiánové zrcadlo.