Švédové si chtějí ještě z posledních sil přihřát svoji polívčičku při mírových jednáních na sklonku třicetileté války (1618–1648), která právě probíhají v německém Münsteru a Osnabrücku, a tak 25. června 1648 zaútočí na Prahu.

Rádi by si alespoň trochu vylepšili svoji pozici při měření sil za jednacím stolem proti rakouskému císaři Ferdinandovi III. (1608–1657). Kromě toho si chtějí nahrabat ještě nějakou válečnou kořist.

Švédům, vlastně z velké části německým žoldnéřům působícím ve švédských službách, se podaří proniknout na Pohořelec, kde otevřou Strahovskou bránu a přes ni v poklidu obsadí Hradčany a Malou Stranu. Tady právě teče alkohol proudem.

Slaví se totiž sňatek císaře s mladičkou, sotva 16letou arcivévodkyní Marií Leopoldinou Tyrolskou (1632–1649). Přiopilí aristokraté sotva vnímají, co se kolem nich děje.

Když do paláců vtrhnou švédské jednotky, překvapení urození pánové se vojákům nijak zvlášť nebrání. „Že by ti jejich exulanti opravdu nelhali?“ honí se hlavou některým velitelům, když prakticky nenarážejí na odpor.

Útěk na lodičce

„Půjdu s vámi. A budu s vámi pít,“ vykřikne vesele jakýsi hrabě, když vidí švédské jednotky ve svém pražském paláci. Notně se mu plete jazyk zmožený vínem. Vojáci mají radost. Za zajaté šlechtice a duchovní jistě dostanou tučné výkupné.

Zvěst o tom, že jednotky generála Hanse Christoffa von Königsmarcka (1600–1663) pronikly do Prahy se ale rychle šíří. I když Švédové získávají levý břeh města bez většího odporu, na pravý už jim síly nestačí.

Vojenský velitel Prahy, hrabě Rudolf Colloredo-Waldsee (1585–1657), naštěstí není opilý a neváhá ani vteřinu. Pod rouškou tmy se mu podaří uprchnout ze svého malostranského paláce, na malé lodičce přeplout řeku Vltavu a přistát na Starém Městě.

„Švédové jsou tady, musíme se bránit,“ začíná horečně organizovat odpor. Nemůže si však moc vyskakovat. I po příchodu posil jeho jednotky čítají sotva 3000 císařských vojáků.

Velká motivace

Hrabě proto spoléhá především na dobrovolnické sbory měšťanů. Velkou sílu mají i vysokoškolští studenti. Jejich akademická legie prokázala svoje schopnosti už před devíti lety během obležení Prahy Švédem Johanem Banérem (1596–1641).

Teď se vrhá do boje pod praporem s českým lvem na jedné a obrázkem Panny Marie na druhé straně. Věří, že katolická ikona obránce ochrání.

Staroměstské milice vede strážmistr Mikuláš Turek, novoměstské strážmistr a císařský rychtář Václav Augustin Kavka. „Musíme vzít obranu města do vlastních rukou,“ kladou oba muži dobrovolníkům na srdce.

Oddílům milice nechybí odhodlání. „Její muži měli podstatnou motivaci:

Nebojovali za velké ideály, bránili své město proti nepříteli, který by v jeho ulicích opět loupil a vraždil,“ vysvětluje současný historik Václav Ledvinka, proč se bránili tak urputně.

Největší nebezpečí pro Pražany ale nakonec nepřichází od oddílů generála Königsmarcka, které město ostřelují.

Mnohem více škod napáchá armáda švédského maršála Arvida Wittenberga (1606–1657), jenž 30. července 1648 uzavírá kruh obléhatelů kolem města.

Ostřelování děly potom střídají útoky směřující na novoměstské hradby a opevnění Staroměstské mostecké věže. Pražané mají ale štěstí. Wittenberg obléhání přerušuje. „Rychle doplnit zásoby a spravit poničené opevnění,“ letí zpráva na Starém a Novém Městě.

Brání se lékař i malíř

Každý, kdo může, přikládá ruku k dílu.

U Staroměstské mostecké věže tehdy zdatně pomáhá třeba historik a jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688), univerzitní profesor a lékař Jan Marcus Marci (1595–1667) nebo malíř Karel Škréta (1610–1674), mimochodem sám původem protestant, jenž později konvertoval ke katolictví, aby se mohl vrátit do Čech.

Když v polovině října 1648 znovu vrcholí švédské útoky, k obráncům se přidává i oddíl duchovních a pražští Židé nastupují k oddílům hasičů. Naposledy se útočí 25. října 1648, v den podpisu Vestfálského míru.

Obléhání končí o týden později.  Největším obráncem Prahy se podle dobových svědectví stává v roce 1648 jezuita Jiří Plachý (asi 1606–1664).

Velitel studentské legie měří téměř dva metry (podle dobových svědectví přesně 194 cm) a i proto je jednou z nejvýraznějších postav dobrovolnických jednotek.  Přezdívá se mu „dlouhý páter“. „Je to čaroděj,“ šeptají si o něm Švédové.

Plachý se totiž jako by zázrakem dokáže vyhnout jejich kulím. Kolují o něm legendy a připisují se mu také cizí zásluhy. Není sice velitelem legie – tím se stává Juan Arriaga, ale nikdy nechybí v místech nejhorších bojů.