Nicholas Winton zachránil 669 převážně židovských dětí. Mohlo jich však být ještě mnohem více, kdyby válka začala alespoň o pár dní později.
Devětadvacetiletý mladík pracoval na lukrativním místě burzovního makléře, užíval si života, cestoval, plachtil a věnoval se šermu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mu měl jediný telefonní hovor změnit život.
Byla zima roku 1938 a právě se připravoval na lyžování do Švýcarska, když mu zavolal kamarád Martin Blake.
Omluvil se, že s ním nepojede, protože bude pomáhat v Československu, kde kvůli Mnichovské dohodě museli obyvatelé pohraničí odejít ze svých domovů a nyní přežívají v utečeneckých táborech. Z dovolené okamžitě sešlo a Nicholas Winton se vydal do Prahy.
Naléhavé prosby rodičů
Brzy se roznesla zpráva o Angličanovi, který chce dostat do bezpečí československé děti. Do hotelu za ním proto chodili zoufalí lidé a prosili ho, aby zachránil právě jejich potomky.
Winton musel jednat rychle, situace se zhoršovala každým dnem. Se spolupracovníky vytvářel seznamy dětí a psal dopisy na mnohá místa včetně Bílého domu.
Právě odtud odpověď vůbec nepřišla, ale jménem Spojených států amerických promluvilo jejich londýnské velvyslanectví, které trvalo na tom, že do USA nebude vstup nad rámec platných kvót povolen.
Podobně se k prosbám o možnost přivést děti stavěly i ostatní oslovené státy. Až na Velkou Británii.
Velká Británie a její požadavky
Ministerstvo vnitra požadovalo, aby každé dítě mělo ještě před odjezdem domluvenou náhradní rodinu a aby za každé z nich bylo od ručitele zaplaceno 50 liber.
V té době šlo o vysokou částku, navíc je nutné poznamenat, že i živit další dítě muselo být pro mnohé rodiny finančně náročné. A přesto se takové, které se malých uprchlíků ujaly, našly.
Fotografie dětí vycházely v britském tisku a zájemci si vybírali i přímo u Wintona v Anglii. Čas však nehrál této akci do karet, a protože ministerstvo vnitra nebylo dost rychlé, musely být některé doklady falšovány.
Sám zachránce po mnoha letech vzpomínal, že prostě jen urychlovali proces, protože by trval příliš dlouho, což si nemohli dovolit.
Nejhorší den v životě
Měl to být devátý vlak, který se podařilo vypravit, a zároveň největší z hlediska počtu pasažérů. Uvnitř sedělo více než dvě stě dětí, jejichž plačící rodiče stáli na peroně a věděli, že se s nimi musejí rozloučit.
V Anglii je očekávaly rodiny, které jim měly poskytnout domov, v němž počkají, než se situace v Československu uklidní. Jenže bylo právě 1. září 1939 – den, kdy začala druhá světová válka. Nicholas Winton ho popsal jako jeden z nejhorších ve svém životě.
Děti musely vystoupit
Odjezd vlaku byl Němci zrušen a děti dostaly nakázáno, aby vystoupily.
Možná se některým rodičům v tu chvíli kdesi ve skrytu duše tak trochu ulevilo, že nemusejí své milované posílat pryč, zároveň si ale jistě uvědomovali, že právě přišli o možnost své děti ochránit před hrůzami války. To se bohužel vzápětí potvrdilo.
Většinu dětí z vlaku, který nakonec neodjel, čekal osud mnoha československých Židů. Nejprve putovaly do ghetta v Terezíně a odtud do vyhlazovacích táborů.
Jednou ze světlých výjimek byla tehdy třináctiletá Ruth Federmannová. Její maminka po zkušenostech z první světové války trvala na tom, že křehké děvče musí odjet pryč, přičemž se domnívala, že v Anglii získá dobré vzdělání.
Když k odjezdu vlaku nedošlo, poslala dceru za svou sestrou do Palestiny. Zachránila jí tím život, sama pak se synem zahynula v Osvětimi.
