Přichází povel „Ponořit!“ Zazní varovný signál, pak se přes temný trup převalí první vlny. Ještě chvíli brázdí hladinu periskop, pak se ponoří i ten. Ponorka mizí pod hladinou. Nikdo v tu chvíli netuší, že už navždy.

Ve čtvrtek 25. ledna 1968 natáčí francouzská televize reportáž o zahájení námořních manévrů u Toulonu. Důstojník sloužící na palubě útočné ponorky Minerve reportérům na jejich dotaz odpoví: „Uvnitř se cítíme absolutně bezpečně.“

Počasí přeruší cvičení

V sobotu 27. ledna 1968 má ponorka naplánována dvě detekční cvičení s průzkumným letounem Breguet Atlantic. Ráno je i s 52 muži na palubě na určeném místě přibližně 45 km od pobřeží.

Ač bývá moře v tuto dobu většinou klidné, toho dne fouká prudký a velmi chladný vítr zvaný mistral. Jeho rychlost dosahuje 50 uzlů a vytváří vysoké vlnové hory s překlápějícími se hřebeny. Viditelnost je znatelně omezena vodní tříští.

V 7:30 je vinou počasí spojení s Minerve, plující v periskopové hloubce, tak špatné, že je cvičení zrušeno. Poslední kontakt je navázán v 7:55: „Rozumím. Další radarová kontrola zrušena,“ potvrzuje ponorka.

Když ji volají o pár minut později, nedostávají žádnou odpověď. Zpočátku, vzhledem ke stavu moře, všichni předpokládají, že je pouze přerušeno spojení a ponorka je v bezpečí pod hladinou.

Pátrání matou staré vraky

Když se do půlnoci nevynoří a nedá o sobě vědět, informuje poručík Vessel Vinot velitele. O hodinu později se rozbíhá pátrání. K místu, kde byla spatřena naposledy, míří první letadla a pátrací čluny.

V dalších hodinách námořnictvo mobilizuje vše co má k dispozici, včetně letadlové lodě Clemenceau a ponorky SP-350 Denise pod velením Jacquese Cousteauea (1910–1997). Pobřeží pročesávají vrtulníky.

„Musíme věřit, že Minerve leží na dně nerozdrcená tlakem, a soustředit pátrání na oblasti s hloubkou, kde by její posádka mohla přežít,“ informuje velení. Je to závod s časem, protože ponorka, i kdyby posádka přežila, má kyslík na 100 hodin.

Sonary zachytí několik slibných stop. Jedna se však ukazuje být starým vrakem, další jen anomálií dna. Během pěti dnů není nalezena jediná stopa a 2. února, kdy už je nulová možnost, že by někdo mohl přežít, je akce odvolána.

Implozi zaznamenají seismologové

Úspěšné není ani pátrání po vraku, které pod označením Operace Reminer pokračuje až do října 1969, mimo jiné za pomoci batyskafu Archimedes. Jediné, co se podaří zjistit, je přesný čas, kdy k nehodě došlo.

Seismologové z geofyzikální laboratoře totiž v 7:58 zaznamenají 20 kilometrů od pobřeží anomálii odpovídající rázové vlně vyvolané implozí trupu. Nejenže se ponorku nepodaří najít, dokonce ani určit příčinu katastrofy.

Chybu nového velitele jeho předchůdce Philipe Bouillot odmítá:

„Poručík Andre Tan strávil během posledních čtyř let pod vodou 7000 hodin v ponorkách stejné třídy a nikdy neměl žádný problém.“ Mluví se o selhání vzduchotechniky, vadném ukazateli hloubky, explozi torpéda, ale také o podmořském zemětřesení, kolizi s jinou ponorkou nebo lodí, které se v tu dobu v oblasti pohybovaly.

Nechybí ani teorie spojující nehodu s katastrofou izraelské ponorky Dakar, ke které dochází zhruba ve stejnou dobu.  Nakonec se  vrak podaří objevit při obnoveném pátrání až 22. července 2019,