Britský král Jiří III. Já jsem hannoverským kurfiřtem, nikdo jiný,“ rozčiluje se, jakmile se k němu v květnu 1803 donesou zprávy, že Napoleon vpadl na jeho území na evropské pevnině.
Reakce Britů na francouzskou invazi do Hannoveru přichází vzápětí. Ve svých přístavech zajmou 1200 nepřátelských obchodních lodí. Teď je to pro změnu Napoleon, kdo soptí vzteky. Rozhodne se pokořit Brity přímo na jejich ostrovech.
„Odlákejte britskou flotilu k Antilám,“ přikazuje svému admirálovi Pierru-Charlesi Villeneuveovi (1763–1806). V Atlantiku se rozpoutává „hra na honěnou“.
Mohutná palba
Villeneuve se nakonec stahuje do jihošpanělského Cádizu. Jako ohař na stopě mu je ale v patách britský admirál Horatio Nelson (1758–1805). Má v úmyslu Francouze vyřídit.
„Dělostřelectvo je připraveno k boji,“ uslyší od svých velitelů krátce před polednem 21. října 1805. „Přibližte se na dostřel,“ vydává okamžitě rozkaz. Po 12. hodině zazní mohutná palba na obou stranách. Jedna z francouzských kulek zasáhne i samotného admirála.
Nezničitelné sebevědomí
Naštěstí jeho nová námořní taktika útočit ve dvou řadách kolmo k nepříteli (doposud při útoku stály lodě vždy v rovnoběžných řadách proti sobě) dokonale zaskočí Francouze. Britové u jihošpanělského mysu Trafalgar slaví velkolepý triumf.
Napříště odradí nepřítele od plánů na invazi na své ostrovy. Napoleonovým sebevědomím ale porážka neotřese. „Nebudu-li za 14 dní v Londýně, musím být v polovině listopadu ve Vídni,“ prohlásí a svoji pozornost obrací směrem k Rakousku. Francouze zaskočil nový způsob námořního boje.
