Co jíst v období zimy, abychom byli zdraví a udrželi se v kondici? Náš tip je jasný – rozhodně pomeranče! V čem jsou tak výjimečné? A jaké zajímavosti byste si o nich neměli nechat ujít?
Víte, co mají pomeranče společného s droboučkým rybízem? Oba druhy patří mezi bobule, plody s měkkou dužinou a více semínky. A co mají společného třeba s televizí? Oboje stvořil člověk!
Sladké pomeranče, které známe dnes, rozhodně nezačaly růst jen tak samy od sebe. V divoké přírodě se ocitnou pouze jejich prapředci, které se zrodí v jihovýchodní Asii okolo roku 4000 př. n. l. Podle analýzy DNA jde o křížence pomela s mandarinkou!
Plody těchto prvních pomerančovníků jsou ale maličké a hořké, a možná by takové zůstaly dodnes, kdyby to nevzali do rukou staří Číňané. Těm se postupně podaří vyšlechtit velké šťavnaté oranžové koule!
První písemná zmínka o pěstování sladkých pomerančů v Číně pochází z roku 314 př. n. l.
Leonardo se spletl
Než se však dnes oblíbené ovoce rozšíří do světa, uběhne ještě řada staletí. Přestože renesanční mistr Leonardo da Vinci (1452-1519) propašuje pomeranče i na svůj slavný obraz Poslední večeře, tentokrát se mýlí!
Ježíš tyto citrusy na stole mít nemohl, protože do oblasti Blízkého východu, jeho údajné domoviny, se dostanou až zhruba v 9. století.
Pokud jde o Evropu, první vlaštovky přinesou v 10. století Maurové na Pyrenejský poloostrov. Dlouho jsou tu však pomeranče velmi vzácné. Ve velkém se začnou pěstovat až v 15. století, když se hlavně díky portugalským obchodníkům rozšíří po Středomoří.
Nejoranžovější na světě!
Pomerančovníky pravé (Citrus sinensis) jsou stálezelené stromy, které potřebují k růstu příjemné teplo, hodně slunce a také vlhkosti.
Aby se jim v evropském klimatu dařilo, začnou se tu pro ně stavět speciální skleníky zvané oranžérie, pojmenované podle francouzského označení pro pomeranče – orange.
Podobné slovo nejprve označuje pouze citrusové plody. Pokud má něco oranžovou barvu (které se tehdy vyskytuje velmi málo), je to zkrátka žlutočervená.
Až kolem roku 1500, když už jsou pomeranče známou věcí a rozhodně tím nejoranžovějším, co kolem sebe můžeme na najít, se v řadě jazyků (angličtině, francouzštině, španělštině…) barva pojmenuje právě po nich!
První skutečně „oranžové“ šaty nosí skotská královna Markéta Tudorovna (1489-1541).
Nečekaná spása
Jsme v raném novověku, době objevovaní nových částí světa, kdy hlavní obdiv patří mořeplavcům. Jejich osud je však krutý – polovina se jich nevrátí domů. Největší hrozbou pro ně nejsou bouře, žraloci či piráti, ale kurděje!
Zlá nemoc se ozve slabostí a bolestmi kloubů, pokračuje krvácejícími puchýři a masem hnijícím pod kůží a často končí smrtí.
V 17. a 18. století zemře na kurděje asi milion námořníků a nikdo netuší, co s tím. Naštěstí v roce 1747 podnikne skotský lékař James Lind (1716–1794) zajímavý experiment.
Nemocné námořníky rozdělí do 6 skupin a každé z nich podává k něco jiného, ocet, česnek, mořskou vodu či koření…
Jako zázrakem se uzdraví pouze námořníci ze skupiny číslo 5, kteří dostávali šťávu z pomerančů (a také citronů)! I když o detailech příběhu se dodnes vedou spory, medicína díky němu dojde k důležitému objevu.
Kurděje, dnes už naštěstí vzácná choroba, jsou způsobeny kritickým nedostatkem vitamínu C!
Lék na všechno
Vitamínem C jsou pomeranče doslova nacpané k prasknutí! Více ho mají snad už jen šípky, černý rybíz, jahody a kiwi. Jeden pomeranč střední velikosti naplní až 92 % dávky vitamínu C, kterou byste měli zkonzumovat za den!
Díky tomu jsou oblíbené citrusy skvělým prostředkem k posílení imunity, mají však i řadu dalších blahodárných účinků. Udržují v kondici trávicí systém, vylepšují pleť, prospívají dásním a bojují proti padání vlasů.
Ukrývá se v nich i vitamín A, který chrání zrak, vláknina, která snižuje hladinu cholesterolu (1 pomeranč se obsahem vlákniny vyrovná 7 miskám cornflakes) a také draslík, vápník či hořčík, působící na srdce, játra a činnost mozku.
A nechybí ani zásoba antioxidantů, které omezují vznik nebezpečných volných radikálů, poškozujících buňky a způsobujících třeba i rakovinu.
Dáte si džus?
Přestože kolébkou pomerančů je Čína, dnes jich suverénně nejvíce roste v Brazílii! Pochází odtud více než třetina pomerančů vypěstovaných na celém světě.
Pokud si však myslíte, že většinu uzrálých pomerančů si jednoduše oloupeme a sníme, jste na omylu. 85 % oranžových plodů putuje na výrobu pomerančového džusu!
Dnes nejoblíbenější džus má své kořeny rovněž u námořníků, kteří si nemohou dopřát čerstvé ovoce (po měsících strávených na moři by se zkazilo).
Vymačkává se z nich tedy jen šťáva, kterou začne v roce 1869 zubař Thomas B. Welch (1825-1903) pasterizovat převařením ve vodě.
Během druhé světové války, když vojáci odmítají nechutné tablety s vitamínem C, pak vynaleznou vědci postup používaný dodnes. Z vymačkané šťávy se odebere voda, vzniklý koncentrát se zmrazí a převeze kamkoliv po světě. Výrobci chybějící vodu zase doplní a můžeme se napít!
Červené i zelené
Ať už si vyberete džus nebo čerstvé plody, výběr bude vždy pestrý. Pomerančů totiž existuje na světě zhruba 600 druhů a každý je něčím výjimečný!
V oblíbených pupečních pomerančích například objevíte po oloupání ještě malý oddělený „plod“. Méně známé zelené pomeranče zas zůstávají zelené i po dozrání.
Většinou rostou ve velmi teplém podnebí a slupky plné chlorofylu je chrání před prudkými slunečními paprsky.
Pokud má pomeranč temně červenou dužinu, s velkou pravděpodobností pochází se Sicílie. Krvavé pomeranče mají v sobě hodně barviva zvaného antokyan. Ten se z nich v nich vytváří díky velkým výkyvů teplot – v noci je tu chladno, ve dne teplo a slunečno.
