Pozůstalí indického maharádži se sejdou v městských sadech v italské Florencii k tiché pietě. Se slzami v očích pozorují očistné plameny, které spalují tělesné ostatky jejich zesnulého. Popel pak uloží do vznešené schránky a převezou zpátky do své vlasti.

Evropské hřbitovy ve 2. polovině 19. století dávno překročily svoji kapacitu. Pietní setkání, které se roku 1869 odehraje ve florentském parku, proto vzbudí pozornost lékařů na kongresech ve Florencii i v Římě.

„Pohřeb žehem je hygienický a důstojný,“ shodují se učenci. I díky nim italská vláda roku 1874 schválí zákon, který povoluje pohřeb žehem.

Švýcarský podnikatel Alfred Keller se vzápětí pouští v italském Miláně do stavby prvního krematoria. 22. ledna 1876 zde spálí první lidské ostatky.

Potrava pro červy

Očistné působení ohně ale nevítají jenom v Itálii. Pohřby do země jsou trnem v oku i u nás.„Stane potravou červů,“ stěžuje si znechuceně spisovatelka Božena Němcová (1820–1862) už roku 1847 v dopise Antonii Čelakovské.

Mluví o právě zesnulém jazykovědci Josefu Jungmannovi (1773–1847).

Za pravdu jí později dává i literát Jan Neruda (1834–1891): „Aby už tedy jednou přestalo to nerozumné pohřbívání nynější… dvacet let už propadám s návrhem svým,“ píše otráveně, když jeho názor na pohřby do země nikdo nevyslyší.

Popel z dýmky v urně

Katolická církev si totiž myslí něco jiného.

„Žeh je zlozvyk prokletý a zavrženíhodný,“ tvrdí papežský dekret z 19. května 1886. Jako zarytý odpůrce spalování mrtvol se proslaví páter Alois Jemelka (1862–1917), který upozorní na slova Písma svatého o posledním soudu:

„Tam stojí přesně psáno, že nastane zmrtvýchvstání, až anděl dá troubou znamení, a tu mrtví budou vstávat z hrobů.

Z hrobů, nikoli z krematorií!“ Kremace podle něj popírá víru ve zmrtvýchvstání.

„Třeba váš popel bude postaven v urně někde v kuchyni a přijde třeba milenec vaší ovdovělé manželky a vyklepe do vaší popelnice popel z dýmky!“ argumentuje naštvaný Jemelka v diskusi s vášnivým zastáncem žehu doktorem Jindřichem Záhořem (1845–1927).

Nebožtíci musí do ciziny

Prosadit spalování se nedaří. Rakousko-Uhersko proto nemá až do svého zániku žádné krematorium. První je dostavěno v Liberci roku 1916. “Spalovat se zde nesmí,“ prohlašují ale úřady. Dochází k absurdní situaci.

Právní řád monarchie sice nezakazuje pohřeb žehem, ale nepovoluje spalování na její půdě.

Občan Rakousko-Uherska se tak musí nechat spálit v cizině. To je ovšem nákladné. Pozůstalí zaplatí za kremaci 500-600 Korun.

Zákon o dvou větách

Proč je spalování v cizině tak drahé? Cena zahrnuje tři rakve, a to cínovou, ozdobnou a dřevěnou. Nebožtík musí mít s sebou průvodce, a ještě před vlastní kremací se provádí částečná pitva, aby pozůstalí měli jistotu, že šlo o přirozenou smrt.

Nákladné cestování nebožtíků do ciziny odpadá až 1. dubna 1919, kdy v nově vzniklém Československu začíná platit zákon tzv. Lex Kvapil.

Zahrnuje jenom dvě věty: “§ 1 – Pohřbívání ohněm jest povoleno, § 2 Provedením zákona je pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.“ Přes nesouhlas katolické církve nastává éra pohřbů žehem.