Draci patří mezi nejoblíbenější mýtické tvory, kteří jsou už od dávných dob zastoupeni v legendách národů celého světa. Také dnes se to jimi jen hemží v různých počítačových hrách i filmech. Kde se vlastně vzali a proč mají různou podobu? A mohli by třeba mít reálný předobraz?

Dračí existence ve světě mýtů a legend má dlouhou historii. Naši předkové jsou dobrými pozorovateli přírody a okolního světa, aby mohli přežít v době, kdy jim každodenní život neusnadňují žádné technické vymoženosti.

A protože si musí nějak vyložit řadu věcí a jevů, pro které nemají vysvětlení, přicházejí v jejich fantazii na svět různá stvoření včetně draků.

Takto vypadá nejstarší známé vyobrazení „západního“ draka.

(Foto: neznámý autor /commons.wikimedia.org / volné dílo)

Takové hromady žeber!

Například starověcí Řekové jsou poměrně zdatnými znalci zkamenělin a podle některých badatelů je možné, že se setkali i s některými typy dinosauřích fosilií, které se podobají dnešní klasické evropské představě o podobě draka.

Třeba známý antický řecký cestovatel a historik Hérodotos (asi 484-425 př. n. l.) ve svých spisech poznamenává, že v arabské poušti viděl „páteře a žebra takových hadů, které je nemožné popsat:

z žeber bylo obrovské množství hromad!“ Připisuje tyto kosti okřídleným hadím bytostem. Myslitelé jako Hérodotos se tak podepíšou na tom, že si dnešní západní svět obvykle představuje draka jako hrůzostrašného létajícího plaza, který chrlí oheň.

Nejenom starověcí Řekové však měli zkušenosti s zkamenělinami dinosaurů. Třeba také čínský historik Chang Qu (291-361) označí dinosauří fosilii jako draka a pokud by šlo třeba o zkamenělinu stegosaura, dá se pochopit jeho úsudek.

Tato obří stvoření mohla dorůstat 7 až 9 metrů na délku, vážit více než 4 tuny a byla na hřbetě pokryta tvrdými kostěnými pláty zvanými osteodermy a na ocase měla hroty.

Vědci se však přou, odkud myšlenka draka jako mýtického stvoření vlastně pochází a navrhují širokou škálu hypotéz.

Drak, který řídí duhu

Někteří badatelé se domnívají, že kromě nálezů zkamenělin sehrává důležitou roli ve vzniku legendy o dracích zcela jiný faktor.

Tak třeba americký antropolog David E. Jones tvrdí, že lidé mají vrozené instinktivní reakce na hady, šelmy a dravé ptáky, které zdědili po raných předcích. Podle něj se okolo 40 % lidí bojí hadů a to i v oblastech, kde je výskyt hadů vzácný.

V nejstarších legendách jsou navíc draci nějakým způsobem podobní hadům.

Na podporu své teorie dodává, že o těchto legendárních bytostech se obvykle říká, že žijí „ve vlhkých jeskyních, hlubokých tůních, nepřístupných horských oblastech, na mořském dně nebo v hlubokých a strašidelných lesích“, tedy na všech místech, která jsou pro naše dávné předky plná nebezpečí.

A protože se dávní předkové lidí údajně bojí také kočkovitých šelem a dravých ptáků, podle Jonesovy teorie se podoba draků odvíjí z kombinace vzhledu těchto zvířat. Této myšlence však oponuje řada učenců a mnozí přicházejí s vlastními hypotézami.

Například s tou, že se lidé snažili nějakým způsobem vysvětlit přírodní jevy a přiřknou drakům úlohu tvora, který řídí počasí a má zvláštní význam při řízení srážek a sucha i výskytu duhy.

Tvorové všech barev i velikostí

Napříč světem, dobou a kulturami se podoba draků mění. Někteří jsou okřídlení, jiné ne. Mnozí mohou chrlit oheň, další pro změnu mluví. Liší se také ve velikosti i místě, kde žijí. To může být pod mořským dnem, v nitru hory či v jeskyních.

Anebo třeba jen tak v lese. A protože draci mají sílu, dokážou se porvat s nepřáteli a působí hrůzostrašně, jsou brzy používáni jako válečné emblémy a to už od dávných dob.

V eposu Illias antického řeckého literáta Homéra má na svém štítu modrého tříhlavého plaza král Agamemnón, severští válečníci draky malují na své štíty a dračí hlavy zdobí také jejich plavidla.

V Anglii je před vpádem Normanů drak na královských válečných praporech a ve 20. století se stane součástí oficiální vlajky Walesu, přičemž jako národní symbol má v této zemi dlouhou tradici.

V mytologii východoasijských národů je drak dobrosrdečné stvoření a nositel štěstí. V Číně je od starověku znakem císařské rodiny a až do vzniku republiky v roce 1912 zdobí také čínskou vlajku.

Do Japonska se dostává jako kouzelné stvoření, které je schopné libovolně měnit svou velikost a to až natolik, že se může stát neviditelným. Jak čínští, tak japonští draci, i když jsou považováni za vzdušné tvory, jsou obvykle bez křídel.

Objevují se také ve starověkých mytologiích jiných asijských kultur, včetně korejské, indické a vietnamské.

Živí draci z Indonésie

Když se po celém světě rozšíří křesťanství, sjednotí na dlouhou dobu podobu draka a náhled na ně. Najednou jsou zlověstnými tvory. Představují Satana a zlé síly. Dým, vycházející z jejich nozder a plameny, které šlehají z dračí tlamy jsou atributy pekla.

Vzniknou také legendy o světcích, kteří bojují a porazí temné síly v podobě draka. Tím nejslavnějším hrdinou je svatý Jiří, který zabije draka, sužujícího město a požírající lidské oběti.

Tak zachrání i princeznu, která se měla stát také drakovou potravou a lidé z vděčnosti přijmou křesťanství. Jiná středověká legenda zaznamenává příběh svaté Markéty Antiochijské, která zažene dračí monstrum tím, že udělá znamení kříže.

I když jsou pověsti zajímavé a je jich nepřeberné množství, zůstává otázkou, nakolik může mít drak jako legendární stvoření živoucí předobraz. Před několika staletími přinášejí z cest zvláštní zvěsti evropští námořníci z cest do Indonésie.

Tvrdí, že se v těchto končinách setkali se skutečnými draky. Dnes už víme, že jde o varana komodského, gigantického ještěra, který žije na některých ostrovech v indonéském souostroví Malé Sundy.

Tito tvorové mohou mít různé barvy, od modré přes oranžovou a zelenou až k šedé. Jejich kůže je drsná a tuhá, vyztužená kostěnými pláty, mají dlouhé drápy a velký, svalnatý ocas. Průměrný samec dosahuje délky okolo 2,5 metru a může vážit i 90 kilogramů.

Není tak divu, že komodští draci budili odedávna respekt. V té či oné formě jsou tedy s námi draci už po tisíciletí. A díky lidské fantazii, která jim dodává stále nový život v knihách, filmech nebo hrách, nevykazují zatím žádné známky vymírání.