Ekologové jsou toho názoru, že pojem „invazní“ nepopisuje pouze jedinou vlastnost. Místo toho existují v distribuci druhů různé vlastnosti, které rostliny a zvířata mohou charakterizovat jako invazní či nikoli.

Aby se dozvěděli více o různých způsobech, jak se může rostlina stát invazní, autoři nedávné studie spojili dva rozsáhlé datové soubory – databázi Global Naturalized Alien Flora (GloNAF) a European Vegetation Archive (EVA).

Pro analýzu kombinovaných údajů přijali trojrozměrný rámec, který se dříve používal k popisu „vzácnosti“ původních druhů rostlin.

Kolik forem známe?

První popis tohoto rámce Deborah Rabinowitz pochází z 80. let minulého století. Rabinowitz navrhla myšlenku, že „běžný“ druh rostlin je druh, který je místně velmi hojný, vyskytuje se na velké ploše a obývá mnoho různých stanovišť.

Kromě této formy absolutní „obyčejnosti“ existuje sedm forem vzácnosti jako různé kombinace ve třech dimenzích. Například „vzácný“ druh rostliny může mít vysokou místní hojnost, ale je omezen na malou plochu a roste pouze v určitém typu stanoviště.

Stejně jako daný model umožňuje různé formy vzácnosti původních rostlin, otevírá tak možnost různých druhů „invazivity“ při aplikaci na nepůvodní druhy.

Uvažování o této možnosti je důležité, protože různé typy invazních druhů mohou vyžadovat různé strategie řízení, aby se s nimi patřičně zacházelo.

„Pokud invazní druh začne dominovat v místní rostlinné komunitě, ale má nízký potenciál rozšířit svůj geografický rozsah a bude se specializovat na určitý typ stanoviště, snahy o ochranu by se mohly zaměřit spíše na lokální kontrolu druhu než na zabránění dalšího šíření,“ prohlásil Trevor Fristoe, hlavní autor současné studie.

Cizí, ale ne tak odlišný

U původních druhů rostlin vědci již dříve zjistili, že tři dimenze běžnosti nejsou navzájem zcela nezávislé. Místo toho druhy, které jsou místně hojné, často také bývají geograficky rozšířené a zabírají širokou škálu stanovišť.

„U nepůvodních druhů rostlin jsme očekávali, že tyto dimenze by měly být spojeny stejně jako v přirozených distribucích.

Koneckonců, nepůvodní rostliny na jednom místě jsou původními rostlinami někde jinde,“ popsal Fristoe důležitý předpoklad studie.

Vědci skutečně zjistili, že asociace mezi třemi dimenzemi – místní hojnost, geografický rozsah a šířka stanoviště – u nepůvodních druhů, které napadly Evropu, jsou velmi podobné vzorům asociací, které nalezly v původní evropské flóře – úspěšní v jedné dimenzi mají tendenci být úspěšní i v ostatních.

„Tyto paralely naznačují, že stejné biogeografické a ekologické mechanismy utvářejí distribuci u původních i nepůvodních druhů rostlin,“ uzavřel Fristoe.

V čem tkví úspěch invaze?

Navzdory podobnostem v asociačních vzorcích mezi původními a invazními rostlinami existuje mezi těmito dvěma skupinami také rozhodující rozdíl – invazní druhy se na rozdíl od původních druhů rostlin nevyvíjely v napadených stanovištích, do nichž byly zavedeny teprve nedávno.

Místo toho se vyvinuly v jiných částech Evropy nebo dokonce na jiných kontinentech. „Bez ohledu na to, zda existuje obecná souvislost mezi dimenzemi invazivity, chtěli jsme identifikovat hnací síly úspěchu v každé z dimenzí.

Historie zavádění rostlin byla jedním z aspektů, které jsme považovali, spolu s ekologičtějšími nebo biologickými faktory,“ řekl Fristoe.

Vědci zjistili, že rostliny, které vynikají ve všech třech dimenzích, pocházejí z jiných kontinentů, jako je Asie nebo Amerika, zatímco rostliny zavlečené z jiných částí Evropy jsou obecně slabšími útočníky.

Kromě toho mají superútočníci z oblastí mimo Evropu často biologické vlastnosti, které jim pomáhají rychle růst – za cenu slabších obranných mechanismů. Dohromady to poskytuje podporu pro hypotézu zvanou „hypotéza o uvolnění nepřítele“.