„Po promluvách útěchy, jež jsem k tobě míval, jsem se nyní rozhodl napsat ti dopis o zkušenostech ze svých vlastních pohrom, abys ve srovnání s mými rozpoznal svá protivenství jako nicotná a také je lépe snášel“, píše filozof Abélard svému příteli.

Líčí mu, jak v roce 1118 svedl svoji o 19 let mladší žačku Heloisu. Francie ve 12. století podobný skandál ještě nezažila…

Pierre Abélard (1079 – 1142) netuší, že dopis se dostane i k Heloise (1098 – 1164) a rozfouká plamen dávné lásky. Mezi bývalými milenci, nyní jeptiškou a mnichem, se rozvíjí korespondence, i když se už 17 let neviděli.

„Nestála jsem o manželský svazek ani o podíl na majetku a nesnažila jsem se vyhovět vlastním touhám a potěšením, ale tvým, jak dobře víš. Jméno choti snad je posvátnější a více zavazuje, ale pro mne bude provždy mnohem sladší jméno milenka, anebo, dovolíš-li, konkubína či děvka“, propaguje i teď volnou lásku Heloisa.

Vlk sežere jehňátko

Filosof Abélard má už v mládí neotřelé názory, které mu sice působí problémy s církví, ale studenty přitahují. Kámen úrazu ovšem nastává, když ho v roce 1115 jmenují mistrem ve škole u chrámu Notre Dame v Paříži.

Jedním z kanovníků je Fulbert, který má mladou neteř. Na její krásu i znalosti je pyšný, nabídne proto Abélardovi, aby se stal jejím učitelem. Odměna? Bydlení ve Fulbertově domě. Jenže učitel neodolá pokušení krásné a vzdělané dívky.

Sám říká, že je to jako „dát novorozené jehňátko na starost hladovému vlku.“ Svěřuje se se svojí neovladatelnou touhou: „Když jsem obezřetně promyslil vše, co milenci mívají ve zvyku předstírat, abych ji učinil povolnější a aby se mi oddala v lásce, uvěřil jsem, že se mi to velmi snadno podaří.“

Polibky místo učení

Všechno dopadne úplně jinak, než si Fulbert představuje. „Nejprve jsme byli spojeni jedním domovem, později duchem. A tak využívajíce příležitosti, kterou poskytovalo vyučování, více jsme se věnovali lásce a studium a učení nabízelo tajná ústraní, jakých si žádala láska“, píše filosof. Polibků je víc než pouček a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Heloisa v roce 1118 otěhotní a porodí syna jménem Astrolabius. Fulbert se rozzuří. „Abych ho usmířil, rozhodl jsem se mu učinit zadost slibem, že tu, kterou jsem zhanobil, chci pojmout za manželku, když by se to ovšem stalo tajně, abych svou pověst neohrozil“, říká Abélard. Ženatý učitel je totiž v jeho době něco nepředstavitelného.

Studium nebo dítě?

Heloisa ale sňatek odmítá: „je třeba, abys uvážil situaci, kterou by představoval stav legitimního svazku. Neboť jaký je poměr scholárů k zmatkům v domácnosti, skriptorií ke kolébkám?“ Nakonec se přesto vezmou.

Fulbert se ale stejně pomstí – nechá Abélarda vykastrovat. Heloisa se stává jeptiškou v klášteře, její milý mnichem. Oba žijí svůj život každý sám. Mnich píše a učí, zakládá dokonce vlastní náboženské společenství Parakleites.

U Abélarda jde od začátku vztahu hlavně o sex: „Žádný stupeň lásky nebyl zábranou v naší náruživosti, a co mohla láska vymyslet nezvyklého, to nám bylo přidáno. Čím méně jsme byli v oněch radostech zkušení, tím vášnivěji jsme se jim oddávali a tím méně jsme se jich mohli nasytit.

“ Později se tváří jako napravený hříšník: „Jak jsem byl spravedlivým soudem božím potrestán na oné části těla, kterou jsem zhřešil.“ Heloisa se ale s koncem jejich vztahu nesmíří. I po mnoha letech by nejraději vyměnila Boha za chvilky se svým milencem: „V každém stavu svého života – Bůh to ví – jsem se více bála, abych neurazila tebe nežli Boha.

Snažila jsem se, abych se více líbila tobě nežli jemu.“