„Vyprahlost, soužití bez vzájemného porozumění, bez duchovního povznesení, bez lásky a víry,“ stěžuje si princezna Štěpánka Belgická na své manželství s korunním princem Rudolfem. Kvůli jeho nevěrám ho zahrnuje žárlivými výčitkami.

„Vedle doprovodu 21 osob vzal Rudolf s sebou do Bruselu též svou tehdejší milenku, podle zprávy konfidentů mladou, hezkou, švarnou Židovku, herečku badenského divadla,“ líčí současná rakouská historička Brigitte Hamannová námluvy habsburského korunního prince Rudolfa Habsbursko-Lotrinského (1858 – 1889) s princeznou Štepánkou Belgickou (1864–1945), které probíhají roku 1880.

Přátelům píše o štěstí

O ženichově doprovodu se dozví i Rudolfova budoucí tchyně, belgická královna Marie Henrietta (1836–1902). Skandál se ale nyní podaří utajit.

„Obraz šťastného snoubeneckého páru byl zachován, i když klepy bujely především v aristokratické společnosti,“ dodává Hamannová. Princ dobře ví, že se musí podvolit pravidlům rodiny a snad je s nevěstou i spokojen.

„Spěchám, abych vám sdělil své štěstí v den svého zasnoubení. Tonu ve štěstí a radosti. Co jsem hledal, našel jsem, věrného dobrého anděla! Štěpánka se stane věrnou dcerou a poddanou našeho císaře a dobrou Rakušankou,“ píše z námluv příteli. Vypadá to, že svá slova myslí upřímně.

Valčík pro nevěstu

Budoucí nevěsta se tak o milence v ženichově doprovodu dozví až mnohem později.

Veselka se koná 10. května 1881. Vídeň přijme následníkovu nevěstu s otevřenou náručí, rakouský skladatel Johann Strauss mladší (1825–1899) dokonce přímo pro ni složí Valčík myrtového květu.

Rudolfovou náručí sice prošlo už mnoho žen, ovšem zpočátku se zdá manželství jako dobré. Princ v dopisech přátelům svoji ženu chválí: „Je chytrá, velmi pozorná a citlivá, plná ambicí, vnučka Ludvíka Filipa a příslušnice Coburgů! Víc vám nemusím říkat! Jsem do ní zamilovaný a ona je jediná, kdo by mne mohl k mnohému přimět!“

Nakazí i manželku

Když se narodí dcera Alžběta (1883–1963), princ má radost. Štěpánka si je ale dobře vědoma toho, že se od ní žádá dědic. Patří navíc mezi ženy, které jsou neustále s něčím nespokojeny, což prince odrazuje a hledá rozptýlení v nevěstincích.

Nakazí se kapavkou, kterou přenese i na svoji manželku. Trpí bolestmi hlavy, nespí, trápí ho kašel a křeče a útěchu hledá v morfiu. V jednom z depresivních stavů spáchá se svojí milenkou Marií Vetserovou (1871–1889) sebevraždu.

Štěpánka po jeho smrti tráví čas hlavně se svými dvěma sestrami Louisou a Klementinou a stále cestuje. Nakonec se vzdá titulu a znovu se vdá v roce 1900 za uherského hraběte Eleméra Lónyae (1863 – 1946) a umírá v roce 1945 v Maďarsku.