Když dopad meteoritu před 65 miliony let vyhubí dinosaury, není to v žádném případě konec kolosálních predátorů. Naopak, obrovská fauna bují nadále a za několik tisíců milénií zažívá nový rozmach.

Šavlozubí smilodoni ani pravlci nejsou rozhodně nejhorší z nich a naši předkové se s nimi míjejí jen velmi těsně. Řeč je o kolosálních ptácích, z nichž by měl noční můry i Alfred Hitchcock.

Představme si sami sebe na okamžik uprostřed třetihorního lesa. Je ráno, slunce pozvolna vychází a prosvěcuje listy stromů, které se od dnešních příliš neliší. Snad jen těch opadavých ještě není mnoho, díky teplému klimatu tato adaptace není třeba.

Proběhne kolem nás skupinka čtyřnohých hnědě strakatých zvířat, ne větších než rys. Jsou to Hyracotheria, vzdálení předchůdci dnešních koní, kteří ještě nemají zformovaná kopyta. Důvod jejich spěchu se objevuje vzápětí. Vypadá jako kuře.

Vysoké dva a půl metru, s krátkými zakrnělými křídly a dolů zahnutým orlím zobákem dlouhým jako vaše předloktí. Dáme se na útěk, ale proti tvoru, který běhá rychleji než závodní kůň, nemáme šanci. Poslední, co na svém krátkém výletu do prehistorie vidíme, je právě ten zobák.

Potomci teropodů

Rozmach těchto nelétavých lovců přichází ve starších třetihorách, konkrétně 62 milionů let před naším letopočtem během paleogénu, v pralesích a pampách Jižní Ameriky.

Jsou posledním pokusem o vzchopení se kdysi vládnoucích ještěřích velikánů, jichž jsou přímými potomky. V jistém smyslu tak vlastně vláda dinosaurů alespoň nad Jižní Amerikou nikdy neskončila.

Na rozdíl od svých opeřených bratří, kteří se přizpůsobí životu na nebi, zůstane však Phorusrhacos a jeho příbuzní na zemi, kde ještě nějakou chvíli kralují nad formující se érou savců. Krvavě a krutě.

S teropody, z nichž pochází i Tyrannosaurus rex, sdílí podobnou stavbu těla, zakrnělé přední končetiny, silné nohy a způsob zabíjení. Jejich vláda však netrvá ani zdaleka tak dlouho.

Oba kontinenty

Do dnešního dne rozlišujeme celkem 18 druhů těchto nelétavých dravců a jejich výskyt se neomezuje exkluzivně na jihoamerický kontinent.

Jeden z menších exemplářů, Eleutherornis, se prohání i po lesích a pláních Evropy, jeho pozůstatky byly nalezeny ve Francii a Švýcarsku.

Velikostí sahají od necelého metru v případě některých argentinských druhů po úctyhodné tři metry v případě pozdního Titanise.

Nejznámější zástupce druhu, Phorusrhacos, který prožene partu kluků ve filmu Karla Zemana (1910-1989) Cesta do pravěku, měří na výšku 2,5 metru.

Noví lovci

Po propojení Severní a Jižní Ameriky panamskou šíjí během pliocénu migrují na sever a nějakou dobu navzájem soupeří o úlovek se smilodony, pravěkými lvi, pravlky a medvědy krátkočelými.

Argentinský paleontolog Luis Chiappe o jejich vymření říká: „Po miliony let byli na vrcholku potravního řetězce a najednou měli mnoho protivníku, s kterými se museli o kořist dělit. To a klimatické změny pravděpodobně vedlo k jejich vyhynutí.“

Konec ptačí nadvlády

Éra velkých ptáků končí přibližně dva a půl milionu let před naším letopočtem, dlouho před příchodem lovců mamutů. Někteří vědci se však domnívají, že to tak dlouho být nemusí.

Objevy z kamenolomu Casil, dva a půl kilometru od města La Paz v Uruguay, naznačují, že by se někteří zástupci opeřených zabijáků mohli procházet po povrchu země ještě v pozdním pleistocénu, tedy zhruba před deseti až dvanácti tisíci lety.

Je však diskutabilní, zda sedimenty, v nichž byly kosti nalezeny, jsou skutečně tak malého stáří. Pokud však ano, můžeme říci, že jsme se s posledními dinosaury, kteří si zachovali jak svou tělesnou výšku, tak i hrůzostrašnost, minuli jen velmi těsně.