Muži začnou stahovat kůži z mladého vojáka. Citlivější povahy odvrací tvář. Šáh Nádir si ale v téhle podívané vysloveně libuje. S klidem přihlíží, dokud nebohá oběť v krutých mukách nevydechne naposledy.
Nádirkulí Beg, který se proslaví jako šáh Nádir (1688–1747), si v raném dětství moc radosti neužije. Po otcově smrti skončí v otroctví, navíc je turkmenského původu, což je tehdy v Perské říši značná nevýhoda.
Chlapci se ale povede v deseti letech uprchnout z otroctví a brzy si u jižních břehů Kaspického moře vyslouží pověst neohroženého hrdiny. Všimne si ho Baba Alí Beg, vládce města Babol (na severu dnešního Íránu).
Nádir si vezme za ženu jeho dceru a v roce 1719 se zapojuje do persko-afghánské války, ve které potvrdí pověst statečného vojevůdce. Po deseti letech se mu povede vyhnat vetřelce ze země.
Umění válčit se učí z rukopisů Kary Mustafy Pašy (1634/1635–1683) a je velmi pilným žákem.
Z lebky nadělá kaši
S rostoucími zkušenostmi z bojů se ale nezlepšují jenom jeho velitelské schopnosti. Projevují se i temné stránky jeho povahy, především krutost. „Neuposlechl rozkazu? Zbičujte ho!“ přikazuje. Nešetří ani děti a ženy, dokonce ani svoje vlastní.
Vybere si pět manželek. Když pojme podezření, že mu jedna z nich byla nevěrná, nebohou choť veřejně obviní z cizoložství. Žena čelí odsuzujícím pohledům celého města Teheránu a manžel ji sám potrestá.
„Uchopil středně velký valoun, kterým zamířil na hlavu svázané ženy.
A pak jen tloukl, tloukl, až z lebky a jejího obsahu zůstala ohavná kaše,“ líčí nizozemský cestovatel Cornelis de Bruijn (1652–1726/1727) děsivé divadlo, které spatřil na vlastní oči.
Trůn mu spadne do klína
Mezi Peršany se šušká o krutostech jejich vojevůdce. Ovšem šáh Tahmásp (asi 1704–1740), který by bez jeho pomoci nezískal trůn, předstírá, že o ničem neví. Vliv kruťase sílí, až nakonec v roce 1732 Tahmáspa svrhne. „Nezabíjej Tahmáspa.
Pošli ho do vyhnanství a na trůn nastol jeho syna,“ přesvědčuje ho ale rádce Mirza Mehdi Chán Astarabadi. Jeho pán poslechne. Tahmáspův syn Abbás III. (+1739/1740) se znemožní sám.
Uřízne si ostudu při neúspěšném tažení do Arménie, zatímco Nádir dobývá každou zemi, na kterou na mapě ukáže prstem. Roku 1736 Abbás sám odstoupí z trůnu v jeho prospěch.
Sebevědomý Nádir teď prohlašuje, že je svými vojenskými schopnostmi roven Alexandrovi Velikému (356–323 př. n. l.). Dokonce se kasá, že vrátí Perské říši rozlohu z doby jeho vlády.
Nechá vyvraždit město
Vytáhne na Arabský poloostrov. Osmanský sultán Mahmud I.(1696–1754), zaměstnaný dalšími válkami, tu jen bezmocně přihlíží, jak mu soused plení říši.
Stejně si šáh počíná i v Indii, kde proti jeho armádě nemají Indové v bitvě u Karnaly v únoru 1739 žádnou šanci. Jenže Nádir trpí stále větší paranoiou. Nechává bezdůvodně povraždit obyvatele indického Dillí. V každém ve své blízkosti vidí nepřítele.
V obavě ze spiknutí se zbaví i svých pěti synů. Zavírá se do komnat svého teheránského paláce, kde propadá morbidnímu koníčku: sbírá vyleštěné lebky obětí svých krutých her a nechává z nich stavět pyramidy. Trpělivost potom už dojde i jeho věrné gardě. Při spiknutí je 17. června 1747 zavražděn.
