Skip to content

Perský vojevůdce Nádir Šáh ukamenoval vlastní manželku!

Muži začnou stahovat kůži z mladého vojáka. Citlivější povahy odvrací tvář. Šáh Nádir si ale v téhle podívané vysloveně libuje. S klidem přihlíží, dokud nebohá oběť v krutých mukách nevydechne naposledy.

Nádirkulí Beg, který se proslaví jako šáh Nádir (1688–1747), si v raném dětství moc radosti neužije. Po otcově smrti skončí v otroctví, navíc je turkmenského původu, což je tehdy v Perské říši značná nevýhoda. Chlapci se ale povede v deseti letech uprchnout z otroctví a brzy si u jižních břehů Kaspického moře vyslouží pověst neohroženého hrdiny. Všimne si ho Baba Alí Beg, vládce města Babol (na severu dnešního Íránu).

Turkmenský původ je pro Nádir šáha nevýhodou. Přesto nakonec ovládne velkou říši.

Nádir si vezme za ženu jeho dceru a v roce 1719 se zapojuje do persko-afghánské války, ve které potvrdí pověst statečného vojevůdce. Po deseti letech se mu povede vyhnat vetřelce ze země. Umění válčit se učí z rukopisů Kary Mustafy Pašy (1634/1635–1683) a je velmi pilným žákem.

Nádir šáh se svými syny. Neváhá vraždit ani lidi z vlastní rodiny.

Z lebky nadělá kaši
S rostoucími zkušenostmi z bojů se ale nezlepšují jenom jeho velitelské schopnosti. Projevují se i temné stránky jeho povahy, především krutost. „Neuposlechl rozkazu? Zbičujte ho!“ přikazuje. Nešetří ani děti a ženy, dokonce ani svoje vlastní. Vybere si pět manželek. Když pojme podezření, že mu jedna z nich byla nevěrná, nebohou choť veřejně obviní z cizoložství. Žena čelí odsuzujícím pohledům celého města Teheránu a manžel ji sám potrestá. „Uchopil středně velký valoun, kterým zamířil na hlavu svázané ženy. A pak jen tloukl, tloukl, až z lebky a jejího obsahu zůstala ohavná kaše,“ líčí nizozemský cestovatel Cornelis de Bruijn (1652–1726/1727) děsivé divadlo, které spatřil na vlastní oči.

Nizozemský cestovatel Cornelis van Bruijn vydá svědectví o vládcových krutostech.

Trůn mu spadne do klína
Mezi Peršany se šušká o krutostech jejich vojevůdce. Ovšem šáh Tahmásp (asi 1704–1740), který by bez jeho pomoci nezískal trůn, předstírá, že o ničem neví. Vliv kruťase sílí, až nakonec v roce 1732 Tahmáspa svrhne. „Nezabíjej Tahmáspa. Pošli ho do vyhnanství a na trůn nastol jeho syna,“ přesvědčuje ho ale rádce Mirza Mehdi Chán Astarabadi. Jeho pán poslechne. Tahmáspův syn Abbás III. (+1739/1740) se znemožní sám. Uřízne si ostudu při neúspěšném tažení do Arménie, zatímco Nádir dobývá každou zemi, na kterou na mapě ukáže prstem. Roku 1736 Abbás sám odstoupí z trůnu v jeho prospěch. Sebevědomý Nádir teď prohlašuje, že je svými vojenskými schopnostmi roven Alexandrovi Velikému (356–323 př. n. l.). Dokonce se kasá, že vrátí Perské říši rozlohu z doby jeho vlády.

Vojevůdce Alexandra Velikého si šáh bere za vzor.

Nechá vyvraždit město
Vytáhne na Arabský poloostrov. Osmanský sultán Mahmud I.(1696–1754), zaměstnaný dalšími válkami, tu jen bezmocně přihlíží, jak mu soused plení říši. Stejně si šáh počíná i v Indii, kde proti jeho armádě nemají Indové v bitvě u Karnaly v únoru 1739 žádnou šanci. Jenže Nádir trpí stále větší paranoiou. Nechává bezdůvodně povraždit obyvatele indického Dillí. V každém ve své blízkosti vidí nepřítele. V obavě ze spiknutí se zbaví i svých pěti synů. Zavírá se do komnat svého teheránského paláce, kde propadá morbidnímu koníčku: sbírá vyleštěné lebky obětí svých krutých her a nechává z nich stavět pyramidy. Trpělivost potom už dojde i jeho věrné gardě. Při spiknutí je 17. června 1747 zavražděn.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Záhady a tajemství
Zobrazit více …